07.01.20

Opouštím Irsko a mířím za polární kruh! / 1


Dublin, Anne Street

Mám hodinku čas, než se začnu chystat do práce a tak jsem si uvařila kávu, otevřela notebook a začala psát. Moc mi to momentálně nejde, protože je toho tolik, o čem bych chtěla mluvit, ale vždy, když už konečně začnu, postrádá to organizovanost, strukturu a vždy jen melu pátý přes devátý...

Jakej to je pocit, ocnout se uprostřed obovskýho prostoru a sama...s tím, že můžu dělat cokoliv se mi zachce? Svoboda je krásná, dokáže být vlastně ale i paradoxně docela děsivá a frustrující. Zejména, pokud nevíte, co chcete... Máte tolik možností, že nakonec zůstáváte nerozhodní trčet v jednom bodě, choulíte se do klubíčka a radši děláte, že neexistujete... To jsem teď dělala já. Dobrejch pár týdnů. A všimli si toho v mým okolí všichni. A odolávat všem těm otázkám, na který nechcete odpovídat, protože na ně ani neznáte odpovědi, je unavující...

Původní plán byl udělat IELTS zkoušky a najít si práci v Dublinu a konečně začít pracovat jako zubní lékař. Jenže v poslední době se tu vyskytl jeden problém. Přestala jsem se zde v tom Irsku cítit dobře. Nedokážu to oddůvodnit, ale nějak jsem ztratila tu konexi, kterou jsem tu měla. Zdá se, že jsem už skoro všechno viděla - dvakrát, i třikrát, do hospod už nechodím, protože mě už nebaví pořád popíjet pivo a bavit se s lidma, který už pak nikdy v životě neuvidím, protože zde byli jen na dovolené. Zároveň pořád jaksi nedokážu navázat nějaký souznění s Irama, kteří jsou mi v hodně věcech ohromě nesympatičtí. Začala jsem myslet prakticky i do budoucna, kdy bych rozhodně nechtěla svoje děti posílat do zdejších škol... Kdo viděl zdejší mládež, ten pochopí. Nabízelo by se odjet z Dublinu do menšího města - ale irskej venkov, to je středověk. Opravdu. Ani by mi nevadil ten rurální způsob života, ale spíš to lidský smýšlení ohledně všelijakých věcí - katolicismus, lékařská péče a zejména téma potraty, výchova dětí, vztahy mezi lidmi, peníze, práce, alkohol, nevzdělanost, ignorance, a tak dál. Kdo zde nějakou dobu žil, ten ví, o čem mluvím...

A tak jsem si prošla obří vlnou zklamání. Irsko bylo poslední dva roky vyloženě smysl mýho života, moje největší spása, záchrana, nadšení, motivace, totální vzpruha. Začátek byl tak intenzivní a úžasnej, tolik jsem zde z toho byla nadšená a byla přesvědčená, že zde chci být po zbytek života. NO. Všichni známe ten výraz "růžový brejle" a víme, jak fungují. A mně se postupně sesouvaly z nosu dolů, až mi jednoho dne spadly úplně. A já s tím bojovala, dělala že nevidim, že je vše ok, ale můj pocit frustrace se akorát prohluboval... Kouzlo se vytratilo a já se octla v tom něčem, čemu se říká REALITA :D Každá vzpomínka na to, jak jsem se zde cítila první měsíce, je teď doslova bolestná a smutná. Chtěla bych ten pocit vrátit zpět, ale je v nenávratnu. Je to prostě už jen vzpomínka. A tak je na čase něco udělat. Něco změnit. A nezůstávat zde jen proto, protože "CHCI". (Na sílu) Jedinej správnej důvod, proč tu zůstat, by byl jedině "CHCI! :))))))" Nerada bych si to zde znechutila. Ty krásný vzpomínky si budu opečovávat a schraňovat do konce mých dní, protože to bylo nejlepší období mýho dosavadního života. Jaro 2018 až do Podzimu 2019. Pak to šlo z kopce.

Zkrátka jsem si teď po Vánocích řekla, že nejsem strom, abych se do něčeho nutila a zůstávala na jednom místě. Smysl života je cesta a poznání. A to, jak se zde teď (ne)cítím, je prostě jen další impulz se vydat někam jinam. Nemám žádný kořeny zapuštěný hluboko v irské půdě. Nic mě tu nedrží. IF YOU ARE NOT HAPPY, MOVE. YOU ARE NOT A TREE. 

A tak se ve mně perou dvě věci. LÁSKA K IRSKU, ta pocitová, vzpomínková, růžová. A to, že zde ŽÍT UŽ NECHCI, ta rozumová, realistická, šedá. A já vím, že v Česku mě to zas bude táhnout do světa. Ale jinde se mi zase začínat nechce - do USA mě to netáhne, UK je jeden velikej chaos. Jasně, chtěla bych zkusit život ve Švédsku, či Norsku, ale to bych musela zase zpět do kavárny, nebo bistra, protože co mě jako člověka z lékařské profese limituje, je JAZYK. Pro registraci v komoře je nutno složit akademický úrovně místního jazyka a tímpádem moje možnosti jsou značně omezený na anglicky mluvící země...

Můžu teda vlastně dělat cokoliv, ale jelikož bych fakt chtěla už začít konečně tu ZUBAŘINU a konečně zůročit těch šest let mordoru :D -  nakonec mě to vždy dovede jen ke dvěma možnostem. Česko nebo Irsko. Chtěla bych mít oboje. Ráda bych se rozpůlila. V Česku mi bude chybět Irsko, v Irsku zas Česko. Schizofrenní pocit.

Dlouho jsem přemýšlela, jak z toho ven. Udělat IELTS a další měsíce čekat na registraci a pak počkat, zda se moje pocity zlepší tím, že konečně začnu dělat MOU PRÁCI? Jenže to jsou další měsíce čekání a upřímně, vlastně jsem si uvědomila, že začít se zubařinou tady, by byl na mě příliš velkej stres, o kterej vlastně momentálně zas tolik nestojím a nemám motivaci ho podstoupit. 

Neříkám, že bych to nezvládla, ale říkám si...."MÁM JÁ TO ZA POTŘEBÍ? CHCI TO VLASTNĚ JEŠTĚ VŮBEC?" Tyhle otázky jsou většinou samy sobě odpovědí...!!! Porotože když něco chcete, tak to víte. 

Prosím vás, celej tento chaotickej text ukončím jednoduše. Na začátku února odjíždím z Irska zpět do Česka, protože jsem si tam našla práci perfektní pro moje zubařský klinický začátky. Místo, kde se naučím pracovat, kde všechno, co jsem se zde naučila a co jsem zde odpozorovala, převedu do praxe. Místo, kde naberu pracovní sebevědomí. Místo, kde zůstanu půl roku až rok a pak se uvidí, kam mě osud zavane. Může to být zpět sem, do Irska, protože si po dalším odloučení znovu uvědomím, jak moc zde vlastně chci být. A nebo zůstanu v Česku, protože zjistím, že tam mám všechno a nic mi nechybí a že mě to zpět do Irska už vlastně ani netáhne. A pak, pak vážění, bude rozhodnuto... Je to ale nutnej krok, kterej potřebuju udělat, abych si udělala jasno... 

A tak vám jen radím - když v životě nevíte, co dělat, tak čekejte. Dny, klidně i týdny a měsíce. Jak dlouho jen potřebujete. Nedělejte nic. Žádný ukvapený rozhodnutí. Snažte se prostě nedělat nic a promyslet si to. Je to otravný, bolí to, není to příjemný. Celá tahle nejistota vám ale v delším období zesílí hlas vaší intuice, která na vás začne pokřikovat od rána do večera, co MÁTE udělat. A často to není to, co byste chtěli slyšet. Ze začátku s tím budete bojovat a odmlouvat, ale nakonec zjistíte, že nemůžete jinak. A uděláte to, co je správný- ne to, co byste rádi.

A ohledně toho polárního kruhu? O tom vám řeknu příště, protože jsem se zase rozkecala a čas vyprchal... Teď už se musím jít chystat...

NAPÍNAČKA! :D

Žádné komentáře:

Okomentovat