22.10.19

Popruh snů a co se včera dělo v domku č. 12


Malá připomínka toho, že dokonalý dárek opravdu nemusí souviset s penězmi překypující kreditkou! Včera večer jsem se vydala do onoho domečku s velkým číslem "12" namalovaným na fasádě ve čtvrti Stoneybatter. Za prvé - Mapi se vrátila z Itálie, kam odjela kvůli promocím své sestry a chtěla jsem ji vidět. Za druhé - Karina dnes v jedenáct dopoledne odletěla zpět směr Mexiko a já se s ní včera jela rozloučit.

Jednou budu o Karině psát dlouhý předlouhý článek - o tom, co všechno jsme spolu prožily, jak jsme si neskutečně sedly, jak jsme obě úplně stejné a přitom tak rozdílné. Budu psát o tom, jak mi ta holka v červené bundě, kterou jsem potkala náhodou na chodbě domku, kam jsem se vloni v září nastěhovala, šla ochotně ukázat, kde se dá v okolí najít nejbližší supermarket. Ano, přesně tak jsme se s Karinou poznaly - jednoho deštivého zářijového podvečera jsme šly společně nakoupit do Tesca. A snad poprvé a naposled nebylo v našich společných nákupech zahrnuto víno a croissianty :D Ale dnes o ní psát nebudu. A možná, že podobný článek ani nakonec nikdy nevznikne. Nechci být přehnaně patetická a melancholická. Všechno má svůj začátek a konec. I když náš společný čas v Irsku skončil, nastává příležitost žít teď každá svůj život po svém, začít novou kapitolu, získat nové zkušenosti a po delší době se zase sejít (a já pevně věřím, že se sejdeme) a užít si jedna druhou ještě stokrát víc, než doposud! Já pojedu do Mexika, ona do Česka a nebo se sejdeme někde jinde v Evropě, jako já v lednu s Yanou v Kodani a kdo ví? Třeba se vrátí zas do Dublinu! :) Takže žádné slzy... Žádné romány...

Obraťme list a bavme se o něčem veselejším!


MAPI SE VRÁTILA Z ITÁLIE a dovezla mi tento nádherný přenádherný popruh na foťák! Mariapina je umělecká duše. Mnohem mnohem umělečtější, než já. Já jsem sice bláznivec do fotografování, blogování, hudby a psaní - Mapi je ale OPRAVDICKÁ UMĚLKYNĚ. Nebojí se vzít barvu a jen tak z ničeho nic večer u televize přetřít starou dřevěnou židli. Není výjimka, že někomu namaluje obraz. Zve mě na kurzy pletení makrame ozdob. Já mám jen jeden polaroid - ona má dva, plus dva další foťáky. A co víc - opravdu jimi neustále fotí! Pěstuje bonsaj jménem "Dabina" a není vůbec k překvapení, že se k ní chová jako k živoucí osobě. Když ji někdo položí ze stolku na zem, aby líp viděl na televizi (jak to například jednou udělala Karina), opravdu DOST se naštve. A tak bych mohla pokračovat...

Zítra mám narozeniny. Sedmadvacet. Opomeňme teď tu otravnou narůstající tíhu zvyšujícího se věku a zaměřmě se na můj dárek od Mapi. Popruh na foťák! Široký, pevný. Vyšívaný v tradičním FOLK stylu. Můj vysněný!!! ACH MŮJ BOŽE! Viděli jste někdy hezčí popruh? :D Skákala jsem radostí a dnes, když jsem si ten popruh dala na foťák, se mi normálně na kůži udělala husina, jak jsem byla nadšená! DOKONALOST! A já se strašně těším, až se vydám konečně zase na nějakou foto-procházku :)))


Pár instantních úlovků. 

Já s Karinou u našeho čísla dvanáct.

Mapi vystudovala biomedicínskou laboratorní technologii, ale jako spousta ostatních absolventů vysokých škol pracuje prozatím v kavárně. Včera ovšem povýšila na supervisora a obdržela obří knížku o managementu a psychologii vůči zákazníkům a zaměstnancům, kterou teď musí nastudovat... Ale byla tak šťastná! :D


Mapi fotí Karinu do jejího alba, kterému Karina říká "Kniha mrtvých" :D Je to album, kam postupně přidává fotky u čísla dvanáct s každým, kdo tento dům opouštěl a stěhoval se pryč. Jelikož tu bydlí permanentně čtrnáct lidí a co dva měsíce se tu někdo s někým prostřídá, je to album už solidně plné :)


I já mám tu čest tam být!:D

Mějte se krásně!


Žádné komentáře:

Okomentovat