11.08.19

Multikulturalismus



Sobotní ráno. Sedím u masivního dřevěného stolu a usrkávám kafe. Prostor zaplňuje kromě písniček od Boba Dylana taky smích a hihňání Mapi, Morgan, Kariny a Eunbyeol. Mapi si čmárá do svého deníku texty písniček a všelijaké poznámky a sem tam zkontroluje bazalku a bonsaje na okenním parapetu. Je z italského města Chieti a její akcent v angličtině je tak výrazný, že ho od ní chytáme v určitých slovech všichni a hojně ho používáme. Ne proto, že bysme si z ní dělali srandu. Naopak. Ten akcent milujeme a když Mapi není poblíž, někdo zkrátka to "prázdno" vyplnit musí! "Baby, be nice!" (Béééjby, bí nájs, aaah?) Morgan je z Francie. Stejně jako Mapi, i ona přisívá do kolektivu detaily vykreslující její osobnost. Karina je z Mexika. Eunbyeol je z Korei. A tak se pár holek z různých koutů světa sejde ráno u snídaně v obýváku a dá se do řeči. Ten nezávazný rozhovor, který obvykle začíná prostou otázkou, zda někdo nemá náhodou mlíko do kafe, se pokaždé strhne ve tři hodiny vzájemného učení frází (zejména nadávek a sprostých slov) v jednotlivých jazycích, povídání o tradičních kuchyních, stereotypech a cestovatelských snech. V našem velikém domě v dublinské čtvrti Stoneybatter bydlí ČTRNÁCT LIDÍ. Kromě již zmíněných národností tu máme ještě Chile, Honduras, Japonsko a Brazílii. A tak se tyhle mezinárodní sešlosti opakují několikrát denně. Občas probíráme historii, pokřikujeme na sebe fráze, co jsme se naučili (jako například Mapi, která mi třikrát denně jen tak na potkání řekne "Na zdraví!" a já na to odpovím "Che vitaccia!"), vaříme si společně jídla z "našich zemí", posloucháme hudbu z "našich zemí" a učíme se od sebe navzájem. Každý má trošku odlišnou životní filozofii a pohled na věc, naproto jiné zkušenosti a životní příběhy.... a tak, když má někdo nějaký problém, něco řeší a nebo chce něco probrat, strhávají se většinou docela zajímavé diskuze. U jídla, pití a hudby. A já tohle zkrátka miluju!

Pátek. Jsem na zemi v čajovně, napůl sedím, napůl ležím a kouřím vodní dýmku s příchutí mentolu a maliny a v mezičase usrkávám čaj z malé porcelánové barevné mističky. Naproti mně sedí Mustafa, kolega z práce. Zubař. Chirurg. Z Íráku. V Dublinu žije už osmnáct let, vystudoval medicínu na Trinity college a jeho angličtina je perfektní. Má černé kudrnaté delší vlasy, většinou stažené gumičkou, plnovous, ty nejtmavší oči, jaké jsem kdy viděla a jeho hustým černým řasám by nemohla konkurovat naprosto žádná reklama na jakoukoliv řasenku na světě. Kromě debat o extrakci osmiček, správné aplikaci mandibulární anestezie a stěžování si na totální nezáživnost celodenního modelování okluzí z kompozitů (aneb když badass chirurg pomlouvá konzervační a orto :D) taky řešíme českou a arabskou kulturu. Netušila jsem, že území mezi řekami Eufrat a Tigris se dodnes oficiálně jmenuje Mezopotámie, vy jo? Mustafa je jeden z nejinteligentnějších lidí, které jsem kdy potkala a jeho přehled o světě, kultuře a vědě nemá hranic... Zrovna mi vykládal o básníkovi jménem RUMI, když jsem si uvědomila, že to je přesně to, proč jsem se do Dublinu chtěla vrátit. Mám tu totiž pocit, že se nonstop učím. Pozoruju. Poslouchám. Přemýšlím. A dostávají se ke mně informace, které na wikipedii vyzní nudně, ale z úst někoho, kdo je má "z první ruky", jsou jednoduše fascinující. Dodám jen to, že po sedánku s Mustafou mě vždy strašně bolí břicho od smíchu a když ho potkám v práci, mám hned lepší den, protože jeho vtípky nemají chybu. Humor, sarkasmus a ironie jsou totiž celosvětově UNIVERZÁLNÍ. Naprosto univerzální.

Úterní večer v jedné zapadlé hospodě ve Smithfieldu. S Irem jménem Seán. Před chviličkou mi donesl z baru třetí pivo a k tomu jako "dárek" promo krabičku zápalek s obrázkem oné hospody. 

"So, what about Czech music?"
"Have you ever heard of Antonín Dvořák, Bedřich Smetana?"
"What? Have you just sneezed?!!"

(Písmeno Ř je super a měli bysme na něj být pyšní! A proto jsem Ira naučila slovo "ŘEŘICHA". Teda...jsem se pokusila. Neúspěšně.)

Tyhle konverzace a momenty střetů národností jsou k nezaplacení a začala jsem si jejich úryvky zapisovat do deníku, jak to dělá Mapi. Zatím tam mám nalepenou zmáčklou krabičku od zápalek (...jo, tamtu), sepsaných pár textů od Rumiho, texty písniček od The Velvet Underground a Patti Smith, názvy "must visit" dublinských hospod a kaváren, fráze v Italštině a taky to, že Paříži se slangově říká "PANAME". 

Žádné komentáře:

Okomentovat