13.07.19

Bray


Stojím zase na dublinským letišti s kufrem, co má něco málo přes dvacet kilo a na zádech si nesu dalších deset v batohu. Stojím ve frontě na taxiky. "Howya!" zdraví mě asi šedesátiletý taxikář, otvírá kufr od auta a nakládá do něj moje věci. Nasedám a ptám se, zda můžu platit kartou. "There's no way to pay by card at all, honey". "So, what are we gonna do? Should I better get off?" Nakonec jsme se domluvili, že mi po cestě zastaví u bankomatu a hotovo. Během cesty do čtvrti Stoneybatter jsme si ale dost dobře popovídali. Irové milují konverzace s cizinci a tak jsme probrali jaký jsou v Dublinu nový hospody a restaurace a který naopak zavřeli. Bavili jsme se o pivu obecně a ukázalo se, že pán je fanda Plzně, Zlatýho bažanta a Budvaru! Taky jsme si zanadávali na ceny nemovitostí a pan taxikář se mi pochlubil, že ho baví opravovat motorky. Nakonec jsme pořešili to, že ve vodě plave tolik plastů, že po měsíci pití vody z kohoutku námi prakticky prošla kreditní karta a že je voda plná hormonů. Nakonec z podpalubní desky vytáhl card machine a mile mi řekl, že udělá výjimku a ještě mi cenu za jízdu zaokrouhlil směrem dolů! No není to hezký přivítání?

Karina na mě čekala s vychlazeným vínem, vyklizenou skříní pro moje oblečení a čerstvě povlečenou postelí. Bydlím teď v malinkým bílým domečku, kterej ale zas tak malej není, protože v něm žije 14 lidí ze všech koutů světa. Všichni jsou ohromě milí a každá konverzace s nima je ohromě obohacující a zajímavá. A to je můj návrat do Irska.

Další den v Bray. Koupily jsme si fish and chips a udělaly si piknik na pláži. Irové se přirozeně koupou v moři, i když má voda sotva 19 stupňů. Vlhkost vzduchu je tak vysoká, že i když je nanejvýš dvacet stupňů, člověk se permanentně potí a je mu vedro. Úplně jsem zapomněla, jak to zde funguje a tak zase a opět nevím, jak se oblíct ven, aby mi nebylo ani vedro, ani zima. Myslím si, že dokud se člověk fyziologicky nepřizpůsobí zdejší klidně i 80% vlhkosti vzduchu, může na sebe navlíct prakticky cokoliv a nikdy to není ono!

Mám už za sebou první "zubařský" pohovor, o kterém zatím radši pomlčím. Ohledně práce jsem teď v dost velké a stresující nejistotě a mám dojem, že stejně zase skončím u kávovaru, nebo u plotny :D 

Počasí je krásný. Guinness chutná pořád stejně - dobře. Pozdrav "howya" se nezměnil a racci zde křičí jak na lesy i ve dvě ráno. Včera jsem po cestě přes Ha'Penny bridge viděla chlápka, co se svlíkl do trenek, přelezl zábradlí a z onoho mostu skočil přímo do řeky. Nepřekvapí mě zde asi už nic. Jako bych nikdy neodjela.






Žádné komentáře:

Okomentovat