17.06.19

Návrat k útesům


Že jsem si s tím blogováním dala ale dlouhou pauzu! Věřte mi, poslední půl rok byl pro mě jednoznačně nejdivnější období v životě.

Tak za prvé -vrátila jsem se po 7 měsících domů. Nikdy jsem nikde nebyla pryč tak dlouho a ten návrat byl dost šok. Na jednu stranu jsem byla šťastná, protože rodina je prostě jenom jedna a bez ní to není ono ani když se odstěhujete na to nejúžasnější místo na světě, a to i přes fakt, že po jisté době vás zase a znovu začnou určitý věci štvát. Na druhou stranu jsem byla najednou tak frustrovaná, že jsem si hned druhý den po návratu kupovala letenky zpět do Dublinu, alespoň na tři dny v březnu, protože jsem měla pocit, že půl roku zkrátka nevydržím. Opravdu - takhle rozporuplný pocity jsem neměla snad nikdy. Radost a frustrace z návratu domů v jednom. 

Za druhé - přesun z města na vesnici. Přes půl roku jsem bydlela v centru hlavního města a následně se vrátila do našeho domku na okraji vesnice, kde jsou ze všech stran pole a lesy. A liduprázdno. Na jednu stranu mě to ticho a klid všude kolem mírně děsilo, na druhou stranu to bylo úžasný. Člověk udělá pár kroků za práh vlastního domu a je v přírodě! Neskutečný. A ta tma a ticho široko daleko, když je noc... Jinej svět. Ale taky se nedá nikam vyrazit a za zábavou musí člověk dojet a nebo se spokojit s lahví vína doma na verandě. (Tak taky se dá, žejo...)

Za třetí to bylo celou dobu dost schizofrenní. (Viz "za prvé") V Irsku jsem se cítila už jako doma, milovala jsem to tam a všichni kamarádi, které jsem tam měla, se pro mě stali takovou druhou rodinou. A mně se strašně stýskalo. I po městě samotným, po mých oblíbených místech a irských stereotypech, na které narážíte na každém kroku. Ale zároveň to miluju i tady, protože zde jsou moje kořeny a rodina. Bylo to zkrátka divný a stále to divný je. Věděla jsem, že se tam chci vrátit, ale zároveň mě tato myšlenka děsila. Tak jsem celej ten půl rok doma v hlavě řešila, co teda budu s tím návratem dělat? Vím, že to chci, ale je to tak správně?

Takový to, když něco moc chcete a ohromě se na to těšíte, ale zároveň si upřímně přejete, abyste to nechtěli, protože by pak byl život mnohem jednodušší...

Opravdu moc ráda bych se nějak rozpůlila, abych mohla být tady i tam, ale prý to není slučitelné se životem, nám říkali kdysi na fakultě, když jsme měli soudní... 


Za čtvrté mě čekaly státnice. Věděla jsem, že jsem celý rok byla absolutně mimo obor a k zubařině si ani letmo nečuchla. Měla jsem strach, že se mi bude všechno učit o moc hůř, než ostatním, protože jsem to už všechno beztak zapomněla. Díky Bohu za mou sloní paměť, protože si troufám říct, že nezapomněla. Stačilo mi přečíst si to jednou, dvakrát a měla jsem jasno. Jenže ono toho všeho bylo tolik, že i to čtení (namísto aktivního memorování) mi zabralo tři měsíce nonstop sezení nad knížkama. V kombinaci s jednou moc smutnou věcí, která se stala v mým blízkým okolí, to šlo hodně ztěžka a co víc, najednou mi přišlo všechno nedůležitý, malicherný, zbytečný. A zároveň jsem věděla, že to dodělat MUSÍM. Další schíza, další frustrace.

Za páté - bylo a je to moc divný období taky proto, že se po 7 měsících doma zase vracím do Irska. Už za tři týdny. Myslela jsem na to ale samozřejmě celou tu dobu a moje hlava si s touto myšlenkou pohrávala na všechny způsoby, asi jako když v ruce do nekonečna žmouláte plastelínu. Občas vytvoříte opravdu divný tvar, o kterém nevíte, co si myslet... Mám už zaplacený nájem a koupenou letenku. Jakmile dostanu do rukou diplom a užiju si týdenní výlet s rodinou, tak mizím. A jsem zas jak na trní. Těším se ohromě moc, ale zároveň je mi z toho i smutno. A taky vůbec nevím, co mě čeká, nebo nečeká. A taky bych ráda sehnala práci v oboru, což bude nejenom těžší hledání, ale i ta samotná práce bude složitější, než roznášet jídlo a vařit kafe... Je to jako bych se bezhlavě rozběhla do husté mlhy, viděla si jen pod nohy, sotva dva metry před sebe a o tom, co je dál, neměla sebemenší ponětí. Vrazím do něčeho? Zakopnu o větev?

Občas se sama sebe ptám, co to vlastně dělám? Nedělám velkou chybu? Neměla bych si radši najít práci v Brně? Založit rodinu? Usadit se? Žít normální život a nedělat "krávoviny"? Většina mých českých a slovenských kamarádek je už s dětma, nebo minimálně vdaná. Já sotva vylezla ze školy a jedu do Irska dělat zubní sestru na místo doktora, na kterýho jsem šest let studovala... ?

Ale život máme jen jeden. A intuice není něco, co máme v hlavě zabudovaný jen tak, pro srandu králíkům. Věci jsou prostě tak, jak být mají. Tak si to teda alespoň říkám. Irsko mě natolik poznamenalo, že bych si jen těžko dokázala představit tuhle kapitolu uzavřít a dál už tam jezdit jen na dovolenou. Něco mi říká, že tam prostě musím BÝT.


Kdo nic nedělá, nic nepokazí, ale taky se nikam v životě neposune. I kdybych se měla za rok vrátit domů s tím, že to nešlo, alespoň se jednou budu moct ohlídnout zpětně na stopy mýho života a říct si "No, stálo to za prd, ale aspoň jsem to zkusila." A já vím, že kdybych to nezkusila, strašně moc bych toho jednou litovala. A taky tak trochu tuším, že za prd to stát nebude, protože Irsko je láska.... :D


Člověk nemůže mít všechno. 
Nemůžu sbalit celou rodinu a vzít ji s sebou. 
A taky nemůžu zůstat doma jen proto, aby nikomu, ani mně, nebylo smutno.

 Život máme jen jeden.
Nehodlám uspávat můj sen jen proto, abych splnila nějaký kvóty ve stylu "Je ti už tolik a tolik, neměla bys spíš radši dělat toto a tohle?"

Domov není místo, odkud se nemá odcházet. 
Je to místo, kde má člověk kořeny, kam se s láskou vrací a vždy tam na něj někdo čeká.


...a taky se nestěhuju do Austrálie, a taky se můžu kdykoliv vrátit, že...
...zas to dramatizuju...
(Jen by mohli začít lítat do Dublinu i z Brna...do pekel!)









Written by Tereza

Žádné komentáře:

Okomentovat