10.03.19

Let's discuss Roger's car song...



Tohle bude trošku článek. Takže kdo to přečte do konce, dostane lízátko.

V létě mi v práci vykládala kamarádka o tom, že viděla v kině naprosto ohromující film a musela na něj jít rovnou TŘIKRÁT. Asi vás teď překvapí, že tehdy nemluvila o Bohemian Rhapsody, ale o A star is born. Já tehdy ovšem nechápala, jak může někoho zaujmout nějaký film tak moc, že je ochoten jít na něj do kina TŘIKRÁT. Každopádně jsem jí její nadšení trochu záviděla, protože mně se ten film naopak nelíbil ANI TROCHU. Bohužel. Minulo mě to.

O půl roku později se mě ptá mamka, zda s ní nechci jít do kina na Bohemian Rhapsody, že bych se na to měla podívat. Musím uznat, že já jsem od jakživa byla vůči těmto "hitovkám" docela dost imunní. Jak něco bylo moc vidět, moc slyšet, automaticky mě to moc netáhlo... Naopak jsem byla vždycky ohromená zrovna těmi filmy, které se spoustě lidem moc nezdály. Třeba naprosto ohromující kino zážitek pro mě byla kdysi Melancholia od Lars von Triera. Abych to zkrátila. Jakmile se něco líbilo VŠEM, byla jsem dost skeptická. Jelikož jsem ale zrovna neměla moc co na práci a návštěva kina mi přišla jako docela fajn způsob, jak strávit večer, kývla jsem na to. Ovšem ta otázka "A tobě nevadí, že už jsi na tom jednou byla?", ta samozřejmě proběhla, protože jsem to upřímě nechápala. Mamky odpověď mě trochu znepokojila. Začala se totiž smát a řekla "No, to pochopíš, až to uvidíš...." Tehdy mi v hlavě proběhlo asi toto "Tak to vypadá, že buď to bude nejlepší film mýho života a nebo totální kravina." 

OK.

Takže sedíme v kině a já se pořád vezu na té své skeptické vně...


A pak to přišlo. Úvodní scéna. Záběr ze zadu na Freddieho Mercuryho v bílým tílku, jak ve slow motion (slow motion je tak strašný klišé!! Jak je možný, že to tady tak dokonale funguje? Může mi to někdo vysvětlit?) míří na mega pódium Live Aid. Nevidíme mu do tváře, o to víc je to ohromující. A do toho v sálu burácí Somebody to love. Jedna z jejich nejvíc epických, nejvíc melodických a ikonických písniček, u které, pokud vám neběhá mráz po zádech, tak je s váma něco v nepořádku. Tohle jsem nečekala. Tomu filmu se podařilo mě totálně odrovnat hned v první minutě. Běhal mi mráz po zádech. Zapoměla jsem kdo jsem, kde jsem, kdy jsem. Spadla mi brada a seděla jsem v té sedačce jak kvadruplegik (.... a to až do konce.)

Takže se trochu uklidníme a berme to postupně. Následovaly záběry na kapelu Smile, která tehdy sestávala z Rogera Taylora, Briana Maye a zpěváka Tima Staffela. Písničku Doin' all right (je boží , mimochodem!) jsem před tím neznala. Neznala jsem vlastně ani kapelu Smile. Znala jsem Freddieho Mercuryho a znala jsem Rogera Taylora, protože on a John Bonham z Led Zeppelin, jsou dle mýho názoru dva NEJLEPŠÍ bubeníci všech dob. Rogerovo sólo na bubny v písničce Keep yourself alive jsem uctívala vždycky. Obzvlášť v jednom videu z live koncertu na youtube, který dodnes nechápu.

Vlastně ani moc nevím, jak mám pokračovat. Ten film mi proběhl před očima rychlostí lusknutí prstů. Během srandiček v nahrávacím studiu, Galileo scéně a neskutečně geniální hádce v kuchyni o písničkách Sweet lady a I'm in love with my car jsem se upřímě smála. Mary si hned získala moje sympatie. Paula jsem nenáviděla. Rogera jsem, samozřejmě, milovala. Brian May byl jako originál úplně ve všem, jak mimikou, tak vzhledem a chováním. Byl dokonalej. John Deacon - totální kopie. Rami aka Freddie to totálně zabil. Všechny scény v sebe tak krásně přecházely, střih byl perfektní, výběr písniček nemohl být lepší (mrzí mě, že vystřihli scénu s písničkou '39), bylo to decentní (hora kokainu na stole mi bohatě stačila, abych si udělala obrázek) Remake videoklipu k I want to break free? Geniální. (Rogerina upřímě lehce podkopává mou sexuální orientaci doteď.) U Love of my life a v HIV scéně ukápla slza - dvě - tři. U Another one bites the dust jsem málem omdlela, během Killer queen a nebo střihu do poslední části Bohemian Rhapsody ("So you think you can stone me and spit in my eye?) jsem málem vyletěla z kůže... A v mometě kdy Ray Foster říká "Ohhhhhhh, nice....." když končí Bohemian Rhaspody a my slyšíme "nothing really matters" jsem zažila spolu s ním docela solidní eargasm :D U scény "Under pressure" kdy Freddie konečně kopl Paula do zádě s tím, že si může s těma fotkama, co má, dělat co chce, jsem uvnitř křičea "YESSSSSSS!!". Fat bottomed girls, Seven seas of Rhye, Hammer to fall, Crazy little thing called love, Radio Gaga...kdybych si měla vybrat jednu, tak si asi mezitím vyškubu vlasy.


LIVE AID. Mám se k tomu vyjadřovat? .... Ano, jde dost vidět, že Rami na ten klavír nehraje a trochu mě vytáčelo to, jak u začátku Bohemian rhapsody jde na tu oktávu v pravé ruce ze shora - což prostě technicky nejde - nicméně, to, jak ten koncert celej natočili, každej pohyb a každej detail... No... "This is a bloody masterpiece." 

A na konci záběr na kapelu ze zadu a do toho začátek písničky "Don't stop me now".

Cože? To už je konec? Dvě hodiny jsou sakra málo, prosila bych tohoto materiálu minimálně čtyři!

Nechápala jsem. Byla jsem úplně v tranzu. Nebyla jsem po tom filmu ještě tak půl hodiny schopna mluvit. Mamka v autě vyslovila podezření, že se mi ten film nelíbil, že neprojevuju žádný emoce. 

Emoce jsem měla ovšem asi takový, že jsem v tom kině byla dvě hodiny v extatickým komatu a během titulků jsem zoufale přesvědčovala mozek, aby se okamžitě vrátil zpět do reality a začal zase fungovat. No, marně.

Queeny jsem před tím znala. Vždycky jsem je řadila ke kvalitní hudbě. Můj táta, respektive naši, je poslouchali dost často a tak jsem na nich "vyrostla". Ale nikdy jsem je neposlouchala tak nějak sama od sebe, aktivně....


TEĎ...

Je ze mě QUEEN FANATIK. Sjela jsem komplet celou diskografii, písničky už znám nazpaměť, pouštím si je v autě, brnkám si je na klavír, mám svých 20 nejoblíbenějších, který jedu POŘÁD, pořád si o nich něco čtu a hledám, koupila jsem si knížku, máme doma DVD, viděli jsme ten film doma ještě několikrát...a na konci března na to jdu znovu do kina. Jo a miluju Bena Hardyho s parukou... Vlastně i bez ní... To jako musím zmínit :D

Pokud se někdo škodolibě směje a říká "Hm, já byl fanoušek ještě před tím filmem...toto je pozérství." Tak bacha! To není žádný pozérství. To je super! Celej svět si po tolika letech znovu připoměl, jak skvělá hudba to byla/je/bude. Náctiletí přestávají poslouchat Bíbra a ty ostatní pseudoumělce a čuchají si k rock'n'rollu. A spousta lidí, co Queeny jen "znala", je přestala jen povrchově "znát", ale fakticky pronikla do jejich hudby a příběhu. (Můj případ.) A že to je krásnej příběh, kterej má všechno! Přátelství, lásku, extravaganci, dřinu, pohodičku, humor, vzestup, pád, smrt, legendárnost, epičnost, uznání, respekt, morální poselství, motivaci, spoustu věcí k obdivu...

A to, jak je každá písnička jiná, jak přešlapovali mezi žánry a nebáli se experimentovat. Ty melodie. Nějaká pseudostar z dnešní MTV? Pardon, ale bitch, please...

Takže já si teď jedu na vlně Pink Floyd, Led Zeppelin, Queen, The Police a David Bowie... A myslím, že dobrý.



BO-RHAP. PERIOD.

Žádné komentáře:

Okomentovat