Podzimní procházka v parku St. Stephen's green

by - 11/06/2018


Užívám si posledních týdnů v Irsku, protože se brzo vracím domů... 

Chybí mi Česko? 
Toť otázka za milión. 

Česko miluju. Miluju naše tradice, naši kulturu, přírodu, český jídlo a český filmy. Těším se, až si za pár týdnů dám u babičky vepřo knedlo, pak to zajím jejíma tradičníma buchtama a pak si pustím Básníky, S tebou mě baví svět, nebo Marečku, podejte mi pero. Těším se, až mi zase po cestě autem bude v rádiu hrát Kryštof, Mig 21, nebo Chinaski. (Klááro, stačí jen mááálo a budeme pááár...) Těším se na naše "echt" český Vánoce se vším všudy, na naše koledy (a ano, i na Kájovo "Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?"), na Turbomošt na brněnských vánočních trzích, na mamčino cukroví, našeho českýho Mikuláše, a tak všechno kolem..... Znáte to :)

Ohromě se těším na rodinu a až zase uvidím všechny kamarády, který jsem teď poslední půl rok tolik zanedbávala (ale ne zas tak moc, hlasovky na WhatsAppu jsou spása!).

Po Vánocích mám v plánu jet s kamarádkou do Dánska, dokonce mám i v plánu vrátit se do Dublinu na pár dní na St. Patrick's day... :-)

A pak přijde několikaměsíční turbokotling a šrocení na státnice. Ale i na to se vlastně docela těším. Zubařina mi chybí.

Jen je to celý takový zvláštní. Nedokážu se totiž i přes to všechno "těšení se domů" zbavit pocitu, že se mi odtud zároveň vůbec nechce. Za těch 7 měsíců jsem s Irskem a s Dubinem tolik sžitá a tolik jsem si zde na to zvykla, že je pro mě skoro až nepředstavitelný vrátit se do Česka. Je to zkrátka takový divný... A trošičku depresivní. I přes to, že se vlastně domů těším. 


Jak tak koukám na ten plastovej kelímek, jen bych ráda poznamenala, že většinou u sebe nosím svou termosku, do které si to kafe nechávám udělat. Ale dneska jsem vyrazila s jinou taškou - bez termosky.
(Chuť na kafe versus ekologie, dneska bohužel 1 : 0)


Blbě se to vysvětluje.

Tolik jsem si zvykla na procházky dublinskými parky, vysedávání u Liffey, na mý oblíbený hospody a kavárny, na lidi zde, na moji milovanou Dame Lane, na ty zelený pláně posetý ovečkama a na Irský moře, útesy, ty drzý uřvaný racky... Bude mi chybět to, jak v ulicích pokaždé zní z hospod nějaká irská odrhovačka a vytváří zde tu typickou atmosféru (And it's nooo nay neveeer, no nay never no mooooore....)

Angličtina už se mi v hlavě tak zautomatizovala, že když mluvím s někým česky po telefonu, připadá mi to divný. Uplně se vidím, jak budu v Praze na letišti mimovolně odpovídat ve stylu "thanks a million" , nebo "cheers" , a když do někoho vrazím, tak to bude jednoznačný "sorry"... 

Trochu jako Simona Stašová v Románu pro ženy :-D

"Myslí anglicky, ale s českým pasem..."

Každopádně pomalu končí jedno moje důležitý životní období. Půl rok, kterej tolik věcí absolutně změnil. Půl rok, kterej změnil mě samotnou, obrátil můj život vzhůru nohama a kterej mě toho tolik naučil. A půl rok, kterej byl tím nejlepším, až BLÁZNIVĚ a NEUVĚŘITELNĚ nejlepším, v mým dosavadním životě. A s tím se zákonitě pojí nějaká ta nostalgie.


Takže jo. Domů se těším. Ale zároveň se nemůžu dočkat, až na jaře konečně vylezu ze školy a budu se zase vracet zpátky sem.

Jsem teď totiž v takovým rozpoložení, že mám potřebu cestovat a být zkrátka "pryč z domova".  Irsko, jiná kultura, poznávání nových lidí, nových míst, angličtina a tak celkově všechny výzvy, se kterýma se tu celej ten půl rok setkávám, mě neskutečně baví a naplňují a já POŘÁD NEMÁM DOST. 

Půl rok je dlouhá doba, ale mně to nestačilo. 
Chci víc. 
Nebo to minimálně zkusit.
Už tu nepracovat jako servírka, ale zkusit si najít práci v mým oboru.
Je to docela solidní výzva, které se jen těžko říká "NE". 
Obzvlášť, když už jsem si zde za ten půl rok vybudovala solidní zázemí.
Je to nepředstavitelný, děsivý a ... já jsem z toho nadšená!
Uvidíme...



Jinak, dnes jsem se vydala na procházku do NEJKRÁSNĚJŠÍHO parku v Dublinu - St. Stephen's green. Ty podzimní barvy jsou tu naprosto úžasný. 

A ten božskej KLID.

Loudavě jsem se zde procházela asi hodinu a přemýšlela nad vším možným.

Včera sem přivezli úplně novou sochu - THE HAUNTINGS SOLDIER, tak jsem ji šla omrknout.

This beautiful and thought-provoking sculpture was created by Martin Galbravy and constructed by Chris Hannam at Dorset Forge and Fabrication. Its ghostly figure – careworn and weary from battle – evokes the fragility and suffering of those who survived World War I and returned home to an uncertain and difficult future.


Tento týden mě čekají dva výlety... 

Zítra vyrážím na sever. 

Poprvé uvidím HILL OF TARA, BOYNE VALLEY a HILL OF UISNENACH. 

A ve čtvrtek vyrážím pro změnu na jih.

To bude na seznamu CORK, BLARNEY CASTLE a ROCK OF CASHEL!

Těším se jak malá.

Mějte se krásně!

Written by: 
Tereza 


Blog můžete sledovat na FacebookuInstagramu, Pinterestu, nebo na Bloglovinu :) 

Podobné články...

0 komentářů

.