Návrat ztracené dcery

by - 11/21/2018



Jsem zpátky ve své rodné hroudě, ani tak si ale neodpustím můj oblíbený irský pozdrav. Znáte to. Síla zvyku.

Takže...

Dia Dhuit! :D

Včera jsem celý den cestovala. A i když to byl klasický a běžný přesun z místa A do místa B, který se naštěstí obešel bez jakýchkoliv komplikací, byl to den nabitý emocemi. A to opravdu silnými...

Poslední měsíc jsem si užívala na maximum. Temple bar, cestování po Irsku, památky, kamarádi, procházky v parcích, výlety k moři, vysedávání v kavárnách, a nesmím zapomenout na nádherný Edinburgh... Celý měsíc jsem před sebou už ale viděla to alarmující datum. Dvacátého listopadu. Den D. Návrat domů po dlouhých sedmi měsících, které pro mě znamenaly víc, než dokážu slovy popsat... 

Nemůžu říct, že bych se domů netěšila. Těšila jsem se. Rodina, kamarádi a taky samotné Česko, které upřímě miluju a jsem si vědoma toho, že zde máme překrásně. Pro mě ale odlet z Irska znamenal konec jedné etapy, která ze mě udělala o trochu (možná i o dost) jinou Terezu. Všechny zážitky, zkušenosti, a to jak ty dobré, tak i ty špatné, všechna ta místa, co jsem viděla a lidi, které jsem poznala. Průsery, které se mi staly i "wow" momenty, kdy jsem měla kliku jako blázen. Nový pohled na svět, nové životní cíle a priority. To všechno mi Irsko dalo. A mně se s ním nechtělo loučit. Cítím se tam doma a svá. Šťastná. Nabitá energií. A to i ve chvílích, kdy jsem byla unavená natolik, že jsem se ani pohnout nedokázala. Životní milník MONSTRÓZNÍHO významu. 


A jak teda probíhala cesta? 
Upřímně, největší cestu jsem včera urazila ve své hlavě. Bylo to totiž strašně těžký.
Urazila jsem 1600 kilometrů na mapě, ale ocitla se v jiným Vesmíru.


Můj kufr vážil 30 kilo. To jsou všechny ty knížky, co jsem si v Irsku koupila... V RyanAir museli mít ze mě fakticky radost, protože si přišli k docela slušným penězům :D Nalepili mi na něj velké nápisy "HEAVY" a já byla šťastná, že jsem se s tímto monstrem po otřesné cestě z DOMOVA na LETIŠTĚ mohla rozloučit, alespoň na pár hodin. (Když jsem ten kufr ráno sunula ze schodů do přízemí, málem jsem si zlomila nohu. Načež mi kamarádka napsala zprávu, že je škoda, že jsem si ji fakt nezlomila, alespoň bych zde mohla zůstat o trochu dýl...)

Na letišti to na mě trochu padlo. Divný pocit. Úzkost. Nervozita. Smutek. Byla jsem na sebe taky naštvaná, že i po sedmi měsících mi občas dělalo problém rozumět taxikáři, který na mě chrlil ten nejtypičtější dublinský akcent, jaký si dovedete představit. Když jsem ho poprosila, zda by nemohl mluvit o trošku pomaleji, začal se smát se slovy "Haha, and I haven't even started to speak in gaelic!" Lehce jsem se tomuto ohranému vtípku zasmála, což on bral jako "go ahead" výzvu a po zbytek cesty na mě pro změnu chrlil bůhvíco v Irštině... Jen na konci mi zase zpět v angličtině popřál, ať tu ledničku, mikrovlnku a další spotřebiče, co beztak tahám v tom kufru, v pořádku dovezu domů!

Při čekání v hale se venku asi třikrát udělala nádherná duha.
Měla jsem pocit, že se se mnou Irsko loučí.
A tehdy to začalo...
Panika.

Nástup do letadla si nepamatuju. Mám jednoduše okno. Bylo to možná tím, že po "včerejší" farewell party s kamarádkou Karinou jsem měla solidní kocovinu, ale taky to možná bylo tím, že jsem prostě a zkrátka byla MIMO. Takové to, když nemůžete uvěřit, že se něco vážně děje. A hlavně, když se děje něco, co nechcete, aby se dělo, ale dít se to zkrátka musí. Jela jsem na autopilota. Naštěstí. Kdybych na něj totiž nejela, sebrala bych se a utekla někam daleko do Wicklow Mountains mezi krávy a ovce s tím, že domů prostě NE a NE a NEJEDU. Díky Bohu za toho HRDINU a ZACHRÁNCE, který někde uvnitř našich hlav vypne všechny emoce a pocity a jen mačká čudlíky a hýbe páčkama, pomocí kterých je naše tělo schopné hýbat svalstvem a potažmo i kostrou, aniž by si toho bylo vědomo. Takové, řekněme, bdělé kóma, nebo lucidní verze náměsíčnosti.

Sedím v letadle. U okna. Vedle mě sedí irský páreček, který (dle toho, co jsem slyšela a následně i viděla), jede do Prahy využít více, než příznivých cen čehokoliv, zejména alkoholu (jinými slovy, jeli do Prahy CHLASTAT). U nás je totiž ve srovnání s Dublinem všechno téměř zadarmo. A všichni to v Irsku vědí. A kdo to neví a zeptal se mě, kolik u nás stojí pivo, ten si už touto dobou cestu do Prahy stoprocentně minimálně plánuje...

Udělala jsem tu chybu, že jsem si do uší pustila Enyu. Chtěla jsem si udělat pohodlí, uvolnit se a užít si cestu letadlem. Snít. 

Neměla jsem to dělat. Způsobila jsem totiž sama sobě, že jsem se ani za prd neuvolnila, ale absolutně vyměkla a začala se utápet v melancholii. V momentě, kdy se letadlo odlepilo od země, jsem začala brečet. Autopilot přestal autopilotovat a já se probrala...

A  do toho mi v uších znělo...

Strange how my heart beats 
To find myself upon your shore. 
Strange how I still feel 
My loss of comfort gone before. 

So time is stolen 
I cannot hold you long enough. 
And so this is where I should be now 

Když jsem se naštvala a pustila si něco veselejšího, a tedy Gaelic storm - The Ferryman nebo Gaelic Storm - Drink The Night Away, dokonce i Proclaimers - I'm gonna be, nebo Sweet Caroline...nezabíralo to...
Prostě jsem, vážení, brečela.
Byla jsem zkrátka dojatá a smutná zároveň.

Vysoko v oblacích mi ale začalo být líp. Těšila jsem se domů a sama sobě slíbila, že se do Irska brzo vrátím a udělám pro to všechno, co bude potřeba. Cambridge zkoušky, státnice, angličtina, angličtina, zubařina, zubařina, ZUBAŘINA V ANGLIČTINĚ... Čeká mě spousta práce a těch 7 měsíců je na všechno tak akorát. Budu mít co dělat a uteče to jako voda. Vlastně je toho času tak akorát a abych se mohla na tohle všechno připravit, MUSÍM zkrátka jet domů, protože v Irsku bych to s prací a vším tím rozptýlením kolem nezvládla.




Jsem nad Prahou. Vidím pole pocukrovaný prvním letošním sněhem. Nevěřím svým očím a fotím to, abych to mohla poslat všem do Irska... Tam totiž pár centimetrů sněhu znamená kalamitu, o které se pak ještě v létě mluví jako o "The Beast from the East" a nejeden Ir vzpomíná na drastický nedostatek chleba a brambor v supermarketech, které pak stejně zavřeli, protože se do nich nikdo nemohl stejně dostat, jelikož přestala jezdit hromadná doprava. Tady v Česku je sníh naopak žádaný už od Sv. Martina a až do Vánoc platí "čím víc, tím líp". To je pro Iry "unbelieveable". (Po Vánocích už to není sníh, ale břečka, takže zde bílá pohádka končí a je to úplně jiná story)

Jsem v Praze. Irové dostávají po vystoupení z letadla záchvaty smíchu, protože počasí a všechny věci kolem ohromě prožívají a asi jim zkrátka přišlo vtipné, že u nich je deset stupňů a u nás pod nulou a sníh... Upřímně, pro mě to byl taky šok! Záchvat smíchu jsem ovšem nedostala. Spíš ze mě vypadlo něco ve smyslu "Jesus Christ, nebo f...sake " :D Všudem kolem mě zní čeština. NEZVYK! Stydím se na taxikáře promluvit česky. "Dobrý den, máte volno?" mi zkrátka nešlo přes pusu a měla jsem sto chutí říct spíš "Hiaya, r'you free?" Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to šíleně zvláštní.

Sedím v taxiku. Pan taxikář měl pražácký akcent jako blázen a za těch 40 minut mě stihl naprosto dokonale uvést do našeho nejaktuálnějšího politického dění. Dozvěděla jsem se taky, kde je to v Praze "rozkopaný jako prase", že "Blanka byl největší průser",  jak se "provrtali do pražskýho metra a lejzli tím vrtákem i vagón", jak "támhletem debil čumí po vejrech a přitom má zelenou", jak se budou všichni, co chodí na červenou divit, až jim někdo "přefikne hnáty". Taky mi řekl, že je zbytečný kamkoliv jezdit, však v Česku máme všechno! Naše jídlo, náš jazyk, naše krásný místa, proč se hnát do světa? (Mlčela jsem. Tohle na lidech nesnáším. To není národní hrdost, to je politováníhodná omezenost.)

"No to je kalamajda dneska tady, to vám teda povim." :-D 
(No to mi teda povídejte. Já mám kalamajdu právě teď v sobě.)

Ale Praha je krásná, to musím uznat. Ve srovnání s Dublinem má takovou jakousi MAJESTÁTNOST a ELEGANCI. Dublin je rebel, Dublin má styl, Dublin je živel, Dublin nosí koženou bundu, hulí jednu za druhou a umí válet na kytaru, bodhrán i dudy, ale Praha je elegansní kráska v drahým kožichu, kolem krku má náhrdelník z českých granátů a vltavínů a popíjí víno z českého křišťálu.

Ve vlaku jsem tím třicetikilovým monstrem málem zabila všechny kolem, včetně mě samotné. Taky jsem průvodčímu nechtěně řekla "Oh,  I'm sorry", když jsem si ho náhodou všimla, jak vedle mě stojí a čeká až mu ukážu jízdenku, zatímco já nevědomky poslouchala hudbu se sluchátkama v uších. Odpověděl mi "Thank you." Málem jsem pak dostala záchvat smíchu.


No neříkala jsem to? Jak Simona Stašová. 
"Myslí anglicky, ale s českým pasem..."

Doma. Tam na mě čekalo mačkající objetí mamky a uvařený Kung-pao a taky mačkající objetí mého táty, který celou situaci nazval "Návrat ztracené dcery" a že prý se na mě nemůže vynadívat, po těch 7 měsících, co mě jen jednou za dva měsíce slyšel v telefonu. A brácha, ten mi řekl, že jsem ho inspirovala a chce po maturitě taky vyjet na delší dobu do Irska. A to mě těší.

Jsem doma a mám spoustu práce, ale i spoustu fajn věcí před sebou.

A pak, v červnu, .... vy víte, co!

P.S. Články o Irsku pokračují. Mám materiálu, že "nevim, co s tim".

Mějte se krásně!


Written by: 
Tereza 


Blog můžete sledovat na FacebookuInstagramu, Pinterestu, nebo na Bloglovinu :) 

Podobné články...

0 komentářů

.