05.10.18

Uisce Beatha. Water of life.



Píše se rok 1912. 

Tom opouští svého otce v rodném Irsku, aby se vydal na dlouhou plavbu přes Atlantický oceán a začal nový život v Americe. V rukou třímá palubní lístek na Titanic, který má vyplout z irského Queenstownu 10. dubna směrem k New Yorku. Tom žádá o nocleh v jednom queenstownském hostinci a je mu nabídnut jeden panák whiskey "na cestu" (for the road.). No, a jak už to v Irsku (občas, nebo většinou?) chodí, Tom nešel brzy spát, aby byl ráno "fresh", jak původně zamýšlel...


04.10.18

It's all about attitude and gratitude.


Neděle ráno. Probouzím se někdy po jedenácté a horko těžko rozlepuju ospalý oči. Skvělý. Jako by mi někdo v noci napatlal na víčka vteřinový lepidlo. Vidím rozmazaně, nemůžu se pohnout, všechno mě bolí, záda mám ztuhlý, bolí mě paty a všechny klouby v těle, jako by byly zadrhnutý. Sesunu se z postele jak pytel brambor a bezvládně se dobelhám do koupelny, abych se na sebe koukla do zrcadla. Co vidím? Opuchlou, nateklou, ospalou, unavenou a strhanou Terezu. Strašnej pohled...  Jsem tak šíleně unavená, že to snad ani nejde popsat. Kdyby nebylo hodin jak na věži, spala bych klidně dál... Ale já přece nemůžu! Dneska mám VOLNO. Vytouženej day off! Jeden jedinej za celej týden. Měla jsem tolik věcí v plánu! Zajet na výlet do Killiney, zajít do kavárny, přečíst si noviny, dočíst už trapně dlouho rozečtenou knížku, dát si nějakej hogo fogo oběd, snový capuccino a nějakej ten dortík. Projít se po Dublinu hezky oblečená - na dámičku - protože celej týden trávím v umaštěné zelené uniformě. A večer si zajít na vínko. A už zas to vypadá, že celej den proležím, prospím, akorát si vyperu a tím to hasne...

Nechci tu fňukat. Moc dobře si uvědomuju, že tohle je normální. Hodně lidí kmitá celej den na nohách a ne všichni mají volnej celej víkend. A co teprve noční směny?! Já to všechno vím. A taky to zvládám dobře. Občas se to ale nějak nakupí. Ta každodenní běžná únava se sčítá a sčítá, až jednoho dne dosáhne crescenda a já se složím. Taky je pravda, že když jsem v procesu a pracuju, nemám čas na to, cítit se unaveně. Když ale pak přijde to vytoužený volno a ze mě spadne všechen ten "stres" a hladina adrenalinu se dostane do normálu, veškerá moje enerie a elán je v čudu. Tak moc v čudu, že jediný, po čem moje tělo touží, je TEPLÁ VANA a POSTEL. Jenže moje hlava naopak touží po dobrodružství, poznávání, cestování, zážitcích, po joie de vivre! Jsem v IRSKU, sakra...! Tam za tím oknem je Dublin. Přece nebudu UŽ ZASE celej den ležet v posteli?