Občas se vyplatí nechat věci prostě plynout...

by - 9/15/2018



Prvního září. 

Zatímco poslední měsíce jsem nadšeně troubila do světa, jak pojedu domů až na Vánoce, tohle ráno jsem neměla vůbec daleko k tomu, abych sedla do letadla a vzdala to zde už teď. Na začátku září. Po měsíčním zoufalém hledání bydlení se totiž konečně naskytlo něco, co vypadalo naprosto skvěle, já byla nadšená a šťastná a nakonec jsem bohužel zjistila, že se jednalo o obří podvod. 

Představa, že jsem málem poslala jen tak nějaké fiktivní osobě tisíc euro mi doslova hnula se žaludkem a já se toho rána lehce nervově sesypala a propadla absolutnímu zoufalství. 

Musela jsem se totiž vystěhovat z mého dosavadního bytu a pořád jsem neměla KAM. 

A tak jsem se najednou začala ptát sama sebe...

Proč bych měla v tomto pokračovat? Má to vůbec ještě smysl? Má smysl to tolik lámat přes koleno? Má smysl chtít zde za každou cenu zůstat? Má pro mě stále cenu 8 hodin denně pracovat v bistru, abych pak přišla domů absolutně vyšťavená a šla akorát spát a to jen proto, abych měla 700 Euro měsíčně za nájem? Má pořád ještě smysl, abych čekala na "day off", abych jednou či dvakrát týdně mohla odjet někam na výlet? (Vetšinou si ale stejně zařizuju věci, peru, uklízím, nakupuju jídlo, protože jinak na to nemám čas a jsem vlastně i ráda, že můžu zůstat doma, takže žádný extra výlety se moc často nekonají...) Nebylo by lepší jet domů a užít si poslední měsíce před tím, než se budu muset začít připravovat na státnice? Neměla bych doma víc času na užitečnější věci? Měla bych víc času na sebe, na učení, na čtení knížek, chození do přírody, na cokoliv... 

Najednou mi začalo připadat, že se mě celý Irsko snaží vykopat ven z ostrova, pěkně zpátky do Česka. Ještě před třemi měsíci, kdy jsem vlastně byla v podobné situaci, bych bojovala o to moje místo zde zuby nehty. Teď jsem si říkala, jestli není na čase "vzdát to".

Holky ze starýho bytu mi nabídly, že můžu 2 dny navíc zůstat u mě v pokoji a další dva dny můžu spát v obýváku na zemi. Kamarádka Giovanna mi nabídla, že můžu 4 dny zůstat u ní v bytě. Ale bohužel ne dýl, protože byt je to prťavej a bydlí s ní ještě její bratr a jeho manželka.


Ballyvaughan. Cesta do Galway. County Clare.

Dalo by se to a jsem jim za tuhle možnost moc vděčná. I tak mi to ale připadalo zoufalý. Budu akorát obtěžovat lidi, co mám ráda, ubírat jim už tak malý místo k žití, věci budu mít narvaný v kufru takovým způsobem, že nebudu schopna si večer ani najít pyžamo. A nakonec stejně nic k bydlení nenajdu, protože je to teď prostě nemožný. 

Nic jsem nenašla za měsíc. Jak můžu najít byt za 4 dny, ze kterých dva musím stejně strávit v práci?

Celá tahle představa mi přišla doslova nervy drásající, zoufalá, alarmující a vůbec se mi do toho nechtělo. Cítila jsem, že TOHLE JE KONEC. Musím jet domů...

Napsala jsem mamce zprávu, že už na to zde nemám nervy a že se vracím. Ta se samozřejmě snažila zakrýt svoje nadšení a radost za větu "Tak honem domů :-) Však se tam můžeš kdykoliv vrátit..."

Což o to, vrátit se můžu. Ale nepočítala jsem s tím, že mě Irsko takto drasticky vyplivne. Počítala jsem, že tu budu do Vánoc, nebyla jsem na odjezd pryč ani zdaleka připravená. Bylo to depresivní, nepředstavitelný, absurdní, neuvěřitelný.

Bylo mi do breku.


Cesta do Galway. Burren.

Nakonec jsem se s tím víceméně smířila. Bylo mi sice divno divně, ale smířila jsem se s tím. A abych si pročistila hlavu a ještě jednou si všechno "v klidu" promyslela, šla jsem se projít na moje oblíbený místečko u řeky - poblíž Grattan bridge. Chodím sem fakt hodně často, protože Liffey naprosto miluju a ráda se zde kochám těma parádníma dublinskejma západama slunce, kterých bylo tohle léto požehnaně. Ráda po večerech pozoruju jak se všechen život koncentruje v Temple baru, i když už  tam nějakou dobu nechodím tak často, jako řed tím. (No, i když...) Ráda poslouchám ty uřvaný drzý racky, i když mi občas lezou na nervy. Ráda zde prostě jen tak stojím, pozoruju okolí a přemýšlím. Zkrátka, ať už mi je smutno, nebo jsem naopak přešťastná, procházka k řece je vždycky na místě!

A tak jsem tam tak postávala a přemýšlela, jako ostatně vždycy, když mi po delší době napsala Julia. "Tereza, let's go for a walk to The National Botanic gardens. We haven't seen each other for a while, let's go!" Rozhodně jsem na to kývla. Je dost možný, že za pár dní už budu zase zpět v Česku a tak bych rozhodně neměla odmítnout možnost naposledy se projít a poklábosit s Julií, která se za ty 4 msíce stala mou hodně dobrou kmarádkou a zažily jsme toho spolu už docela dost...


A tak jsme strávily odpoledne v botanické zahradě, kde jsme samozřejmě probíraly moji situaci s bydlením. Julia se mi snažila vtlouct do hlavy, že přece Irsko miluju a musím zabojovat! Přece není možný, abych odjela dřív, než ona! A já se jí zase snažila vnutit, že "je čas jet domů", načež ona reagovala ve stylu "tomu přece sama nevěříš!" Měla pravdu. Víc než ji jsem o tom přesvědčovala spíš sama sebe. Celý to dostalo ještě dramatičtější podkres díky tomu, že jsme obě začaly být nesnesitelně nostalgický. Začaly jsme vzpomínat, jak se věci měly tenkrát v květnu, když jsme zde byly prvních pár dní a týdnů a všechno bylo tak krásně nový, neobjevený, neprocestovaný, měly jsme před sebou ohromě moc času, celý léto, celý prázdniny, celou věčnost! Letošní jaro v Dublinu pro mě symbolizovalo novej začátek a já se cítila ohromě nabitá energií. Bylo to nádherný období. Postupem času si ale člověk tak nějak na všechno zvykne, věci mu zevšední, zabředne do každodenního života a to, z čeho byl před tím nadšenej, tak nějak "vybledne". Pořád je to super, ale ten pocit nějak zeslábne.Už to není tak moc intenzivní.. A mně z toho bylo hrozně smutno. Nám oběma.

Aby to ale nevyznělo, že jsme byly JENOM depresivní - taky jsme se hodně nasmály, protože máme kupu historek, který když si vyprávíme, bolí nás z toho smíchu břicho - a to už je co říct :D

A já si v těch botanických zahradách uvědomila jednu věc.

MILUJU IRSKO. 
MILUJU TO ZDE. 
MILUJU.

A nejen Irsko, jako takový, ale i spoustu lidí tady. Nikdy bych nevěřila, že jednou budu mít tolik skvělých přátel z celýho světa. A taky je tu jeden Ir...kterej...no...ale tak víteco :D

A taky jsem po delší době v sobě znovu objevila TEN POCIT. Ten pocit, co jsem měla, když jsem sem na jaře přijela... A to jsem přesně potřebovala!

A tak jsem přišla domů, udělala si kafe, snědla čokoládovej muffin, co jsem si koupila po cestě a sedla k počítači. 

"Zkusím to ještě jednou, naposled. Co už..."

Otevřela jsem facebook, klikla na jednu z asi deseti skupin s inzeráty, do ktrých jsem se v poslední době přihlásila... 

A poslala pár zpráv...



Burren.

Na jednu z nich mi do pěti minut přišla odpověď.

"Hey Tereza. We are giving viewings today until 8 pm. Are you able to come?"

Bylo 7:20 pm. 
Odepsala jsem "Sure! I will be there!"

Zaklapla jsem notebook a doslova jsem vystřělila z bytu a utíkala na Luas. 

Občas zkrátka jen tak z ničeho nic dostanete pocit, že "je něco správně"... Já měla tento pocit, když jsem šla na tuhle prohlídku. Směřovala jsem k ulici z cihových domečků a nad Dublinem byl zrovna nádhernej západ slunce. Něco mi říkalo "Tery, tohle je ono!"



Nejedná se o byt, ale o DŮM. Klasickej krásnej irskej cihovej domeček v řadové ulici. 10 minut chůze od řeky, 5 minut chůze na zastávku Luasu, 25 minut chůze do mé práce, 10 minut jízdy Luasem do centra k HaPenny bridge, 30 minut chůze do centra. Smithfield, kde jsem bydlela před tím, byl u Phoenix parku. Blíž k centru, dál od práce. Tohle je blíž k práci, dál od centra, na opačnou stranu - Spencer dock, Dublinské Docklands. Sdílený pokoj s holkou, která je ale neustále v čudu a přes noc pracuje v baru, nebo spí u přítele, takže je to defakto single room. Když ona je doma, já jsem v práci a naopak. VÝHRA! Navíc o 300 euro levnější, než můj předchozí nájem. DVOJITÁ VÝHRA! Dům je krásnej, prostornej, s nádhernou kuchyní a obývákem a sympatickýma lidma...

Brala bych to hned, jenže nebyla jsem sama, kdo byl na interview. Se mnou se dostavila ještě jedna holka z Brazílie. A jelikož dům je plnej Jihoameričanů, řekla jsem si, že to určitě dají jí...

Jenže Julio, co nás domem provázel, se na rovinu zeptal. "Tak která z vás ten pokoj potřebuje víc?"

Já upřímně řekla, že nemám kde bydlet a spím u kamarádů na podlaze v obýváku.

No a ta slečna na to : "Tak to ne, to já neberu. Vem si to. Já mám ještě na hledání celej měsíc. Je to tvoje."

Smekla jsem jí v duchu poklonu, poděkovala jí a málem se na místě dojetím rozbrečela...


Toho dne v botanické zahradě.

Další den jsem poděkovala holkám z bytu za možnost u nich přespat. Naštěstí jsem toho nemusela využít. Sbalila jsem se, sedla jsem do taxíku a nechala se odvézt  na pačnou stranu Dublinu. Do mýho novýho domova na následující 3 měsíce...  

Nejedu domů. Zůstávám. Miluju  Irsko a jen tak to zde nevzdám. Další tři měsíce předemnou!

A já si uvědomila, že i když občas věci vypadají naprosto zoufale, bez východiska a vy máte chuť se na všechno vykašlat - ZPOMALTE. Jděte se projít, sejděte se s někým, s kým si o tom všem můžete promluvit, nechte se jím inspirovat a alespoň na moment VYPNĚTE a myslete na něco jinýho.

On se totiž život umí tak nějak nasměřovat sám.

A když nevíte, jestli má smysl pokračovat, zkuste zavzpomínat na to, proč jste vůbec začali.


Onen západ slunce po cestě na prohlídku bytu. A ten pocit, že "je něco tak, jak má být".


"Moje" ulice. 

Aneb z činžáku v budově, kde se vyrábí JAMESON whiskey do cihlovýho rodinnýho domečku na druhým konci Dublinu, v Docklands :)

Vždycky jsem chtěla bydlet v jednom z nich! :-)

Written by: 
Tereza 


Blog můžete sledovat na FacebookuInstagramu, Pinterestu, nebo na Bloglovinu :) 

Podobné články...

0 komentářů

.