30.11.17

Poslední podzimní...

Nakupily se mi fotky, které bych tady na blogu ráda měla, když už tu mám ten štítek "z přírody". Ten mám totiž ze všech štítků (mimo cestování) snad úplně nejradši :) Ale psát nemám o čem. A syslit si ty fotky? Na kdy? Přece je nebudu dávat na blog v lednu? To už zas budu mít úplně jiný! Ty mrazivý, se sněhem :) (teda, doufám...)

28.11.17

Vražda v Orient expresu, návrat klasiky na filmové plátno

A u filmu ještě pro tentokrát zůstaneme...

Článek opět obsahuje odkazy na csfd.cz, nebo na youtube.com ;-) 

Nedávno jsme se s Martinem koukali na marvelovský film Doctor Strange. Oba máme rádi Benedicta Cumberbatche (Wimbledona Tennismatche, ehm...) a obdivujeme jeho hraní. (Hlavně teda díky Sherlockovi) A řeknu vám, něco jsem si při sledování tohoto filmu uvědomila a je to podle mě docela zajímavý, se nad tím zamyslet... 

1) Jsou filmy, který mají nějakou myšlenku, poselství a inteligentní děj a všechno je navíc dokresleno všemi těmi pompézními efekty, kroutícími se mosty, monstrózními výbuchy, cestování červí dírou a já nevím, čím vším. Pro mě je takovej film třeba Avatar, nebo Interstellar.

2) Pak jsou filmy, který jsou samy o sobě tak trošku plytký a tak trošku o ničem, ale diváci je milují právě pro ty dech beroucí efekty, při kterých má člověk pomalu podezření, že mu někdo nayspal do čaje LSD. Tak přesně tento pocit jsem měla u Thor:Ragnarok i u Doctora Strange. Ne, že by se mi ten film nelíbil, ale prostě nebýt těch efektů, tak z toho filmu nic moc nezbude. Celý to na těch efektech zkrátka stojí.

3) A pak jsou filmy, jejichž příběh, myšlenka a hlavně děj, jsou vymyšlený s takovým důvtipem, že absolutně VŮBEC žádný efekty nepotřebují a i tak při sledování takového filmu zažijete ten "WOW" pocit. Tohle se týká dramat a příběhů, který budou perfektně fungovat i na divadelním prkně s naprosto obyčejnými rekvizitami. A když se pak taková věc zfilmuje, přidá se soundtrack, pěknej vizuál na dotrhnutí nálady a atmosféry, vznikne něco moc a moc kvalitního... A to je pro mě třeba Anna Karenina od Joe Wrighta a nebo právě Vražda v Orient expresu..

(Neříkám, že je něco z toho lepší, nebo horší. Je to prostě jiný...)

12.11.17

Rozhled z Rocca Calascio


Nebude vám vadit, když občas postnu nějaký mini video? :) Nečekejte ode mě žádný vlogy, na to já moc nejsem a asi ani nikdy nebudu.

11.11.17

Dnes o univerzální knize pro každého, aneb Ukaž, co děláš!

A je to zase tady. Ten stále dokola se opakující scénář s nerozhodným žmouláním knížky v rukou, schovávajíc se kdesi za vysokým regálem v knihkupectví. "Ale tak, potřebuju ji nutně?" , nebo "Bude mi to k něčemu?", a taky "Terezo, radši si kup nějakou jinou. Co třeba tu kuchařku? Tu alespoň reálně využiješ." (No...:D) Nejvíc tohle zažívám s knížkami ze sekce "osobní rozvoj". Už jsem to zde jednou psala. Jsem vůči těmto titulům trošku skeptická...

No, ale jak jinak? Skoro vždycky vyhraje ta Tereza Zvědavá, nebo - a ještě hůř - Tereza Zachtivá (ne, netrpím schizofrenií...jenom se snažím být vtipná) a nakonec odcházím z knihkupectví s taškou jak s touto žlutou, tak s tou kuchařkou a nesu si tam ještě jednu další...

Knihomol. Po tátovi. 
Těší mě.


06.11.17

Óda na šlehačku, aneb TerezaInOslo je dnes In Brno!


Už dobrých pět minut nervozně přešlapuju "na Čáře" a dopíjím už dávno vychladlý kafe. Přímo naproti mně je knihkupectví, z jehož výlohy se na mě šibalsky usmívá Terezka z obřího plakátu.

"Autogramiáda Terezy Salte ke knize Šlehačková oblaka. Pondělí 6.11. od 17:00"

"Tak jo, to už stačí. Jdu.", štěknu sama na sebe někde v hlavě a vyhazuju kelímek i se zbytkem toho nedobrýho kafe do koše. 

03.11.17

Veselý kopec | Zpět do doby minulé

Stojíme s Martinem uprostřed davu v jednom brněnském divadle a snažíme se urvat si pro sebe alespoň kousíček místa k dopití suchého martini a piva. To nebezpečí, že do mě někdo omylem drcne a já si to sladký pití vyliju do výstřihu, mě celkem znervózňuje a tak se kolem sebe pořád ostražitě rozhlížím. Monitoruju každého, kdo se kolem mě jen mihne. Čekáme totiž na jazzový koncert jednoho brněnského big bandu, který by kromě aranžmá skladeb od Herbieho Hancocka měl zahrát i kousky, které se zrodily před více, než sto lety v New Orleans a které představují prvopočátek jazzu. Pokukuju kolem sebe a opatrně usrkávám ze skleničky. A jako vždy, zajímají mě všichni okolo. Co má kdo na sobě? Jak se kdo tváří? Kdo se s kým baví? Často přemýšlím dokonce i nad tím, co asi ten a ta dělají za povolání a jaký asi mají život. Vím, že je to ulítlý (#atzijestalking), ale baví mě to a nemůžu si pomoct. A pak přijde ten moment. Ten, který mi jako lusknutím prstu vnukne nápad na článek, který momentálně čtete. Ani už nevím, o čem jsme se s Martinem zrovna bavili, ale vím jistě, že jsme to nedořešili, protože v tu ránu jsme se oba zasekli a koukali se zaujetím ke schodišti...