O nejmodřejší modré a o tom, jak jsme dostali chléb darem

by - 9/04/2017


Uteklo to zase jako voda. Je tu září! Venku se jisto jistě začíná roztáčet barevný a chladný podzim, nicméně já se ještě nějakou dobu povezu na té svěží letní rozdováděné vlně... Pravda je, že "v hlavě" už mám podzim. Na blogu ale bude ještě pár dní to nejlétovatější léto, čtyřicítky na sluníčku, třicítky ve stínu, zpocený tváře, zvuky buzuki (řecký hudební nástroj), chuť tzatziki, vůně ibišků a osvěžující nejmodřejší řecké moře! 

(No, a pak taky spousta ginu s tonicem, koktejly s prskavkama, víno z Kréty a to pravý středomořský hygge, protože život může být absolutně hyggelig nejen na severu - ve svetru u krbu se svíčkama...však sami uvidíte :))


O NEJMODŘEJŠÍ MODRÉ


Že je řecká vlajka modrá, to jistě nebude jen tak ledajaká náhoda. Upřímně musím říct, že jsem ještě nikdy neviděla MODŘEJŠÍ MODROU. Sytá, svěží, výrazná a neskutečně omamující modrá... (nemůžete se na ni přestat dívat) Náš český modrotisk je hodně tmavý, pomněnky jsou zase moc světlé a jasné nebe je tak nějak "vybledlé". Ale řecký moře....to je prostě MODRÁ. A nejmodřejší byla, když jsme se vydali na výlet do Prasonisi. Tohle nádherné místo se nachází na úplném jihu ostrova a nazývá se někdy "The Kiss of the seas". Poměrně široký pruh pláže zde odděluje Egejské a Středozemní moře. Egejské je takové uhlazenější, teplejší a to Středozemní mi přišlo o trošku studenější a divočejší. Egejské lemovala pláž s jemným pískem, Středozemní lemovaly spíš útesy. Během přílivu se na této pláži setkají... Ale my to neviděli a zdálo se nám to nemožné, protože pláž byla fakt široká. Nicméně písek byl "navlhlý" i uprostřed, takže to bude asi pravda!

A právě na tomto místě - Prasonisi - jsme si vyšlápli takový útes, respektive kopec - kvůli co nejlepším záběrům této "rozdělující pláže". A nutno podotknout, že Martin už od začátku strašně toužil po potápění na "divoké pláži". Prostě na pláži, která není nijak upravovaná, nikdo se tu nekoupe a tak to ve vodě mnohem víc "žije". A tady ji našel... Když jsme na ten kopec vyšlápli, tak ten výhled byl opravdu DECHBEROUCÍ. Ani ne tak na "The Kiss of the seas", ale na moře, útesy a právě TU MODROU, o které tady píšu a která nejlíp vynikla na první úvodní fotce. Ale ani tam není zdaleka tak modrá :D 

Stála jsem tam fotíc tuto nádheru se smrtelnou kadencí "tatatatatata", zatímco Martin nadšeně bloumal kolem a samozřejmě (jako vždy) našel cestičku k té jeho vysněné divoké pláži. Byla to fakt divoká pláž - tak divoká, že se tam nakonec Martin ani neodvážil vlézt. Vlny se rozbíjely o útesy dost silně a přístup do moře byl takzvaně "o hubu". Takže jsme se zase vrátili nazpět... Ale za tu MODROU to stálo... 


Břeh Egejského moře na Prasonisi


Na fotce to moc nevypadá, ale koupat se tam fakt nedalo...


Zkamenělé korály?


Po cestě na Prasonisi... 


JAK JSME DOSTALI CHLÉB DAREM


Už vám někdy někdo cizí daroval chléb? Mně se to teda ještě nikdy nestalo. Před výletem do Prasonisi jsme se zastavili v městěčku Archangelos. Nachází se kousíček od Kolymbie a mně po cestě zaujala ta bílá kostelní "věž". Měli jsme půjčené auto a tak jsme se tam zajeli mrknout.

Městečko milé, malebné, ale spíš připomínalo takové "ghetto"... Všude pobíhaly ušmudlané děti, skákaly, vykukovaly z oken, pokřikovaly po sobě kdo ví co... Prošli jsme klikatýma pidi uličkama směrem k tomu kostelíku. Prošli jsme dveřmi a vešli na kostelní dvorek. Lemovaly ho květináče a lavičky a na jedné z nich seděla stará babička, celá v černém, šátek na hlavě a povídala si s nějakým pánem. Bylo tam ticho a klid. Rozhlíželi jsme se a protože nám bylo jasné, že tohle není úplně turistické místo, tak tam asi nemáme co okounět, když nemáme zrovna v úmyslu se jít pomodlit... Už jsme odcházeli, když v tom z kostela vyběhla další starší paní a v rukou držela dvě půlky sladkého chleba. Usmívala se na nás, neuměla ani slovo anglicky, ale začala nám ten chléb vkládat do rukou. Jednu polovinu dala Martinovi, druhou se snažila dát mně, ale já ji s úsměvem odmítala se slovy, že jedna nám teda asi bude stačit ... (Není to pohrdání / rouhání, odmítnout darovaný chléb? Cítila jsem se kvůli tomu pak provinile... Ale zase by jsme to určitě nesnědli a bylo by to plýtvání... :/ ) Měla jsem podezření, že jsme se nějak blbě oblíkli a vypadáme třeba nějak zoufale, jako žebráci :D Ale nemyslím si, že by to bylo tím. Zkrátka je tam asi nějaký zvyk, že kdo přijde na půdu tohoto kostela, musí být pohoštěn... Babička se usmívala, něco říkala v řečtině, my jsme se teda taky usmívali, poděkovali, zamávali a dost zmateně, nejistě a vykolejeně odešli...

Řeknu vám, dostat jen tak chléb od úplně cizího člověka v kostele, to vám dost zamotá hlavu... Cítili jsme se napůl požehnaně a napůl jako úplní neznabozi. Jako by jsme si ho nezasloužili... Bylo to hodně zvláštní... 


Zatím se mějte krásně!

Podobné články...

0 komentářů

.