Cesta na Kjeragbolten | Up...

by - 9/23/2017


Protože Kjeragbolten byl jeden z nejzážitkovatějších zážitků v mým dosavadním životě a zároveň mi včera moje babička vyčetla, že píšu ty články šíleně dlouhý a že to vždy musí číst "nadvakrát" (Babi, babi...ty jsi teda ale velkej čtenář, fakt :D ), rozhodla jsem se rozdělit článek o Kjeragu na dvě poloviny. Já vím, těch článků z Norska bude (už je?) fakt hodně a možná by se někomu mohlo zdát, že to zbytečně protahuju. Ale fotek je moc a všechny jsou krásný a o Norsku se mi píše úplně "samo", takže to zde budu ještě nějakou dobu spamovat, když dovolíte...

Takže teda Kjeragbolten - známý taky jako jako "ten zaseklej šutr"

Vedle Preikestolenu je to jeden z nejznámějších přírodních úkazů a turistických cílů na jihu Norska (A s Trolltungou obecně v celém Norsku - je o dost severněji). Nejlépe se na něj dostanete z Lysebotnu. Když přijedete trajektem k přístavu a půjdete cestou podél silnice víc do vnitrozemí, dojdete po necelém kilometru k odbočce, která vede na parkoviště. Tohle parkoviště je výchozí bod na trek ke Kjeragboltenu a je od přístavu vzdáleno asi 6 kilometrů. Převýšení je z nuly na 640 m.n.m, takže 6 kilometrů jdete serpentinami prudce do kopce. Krása. Čili pokud nejedete autem a nebo se vám nepodaří chytit si stop (nám se to tentokrát nepovedlo, protože jsme vyrazili brzo ráno a nikdo kolem nás skoro ani neprojel) musíte si to vyšlápnout prostě sami...



Byla to solidní štreka. Šest kilometrů jdete prudce nahoru, parkoviště se zdá být pořád hrozně nedosažitelně daleko (a taky, že je...), je to nekonečný, jdete po monotónní silnici (výhled je krásný, ale stále stejný) a taky chodíte jak blázni pořád sem a tam, protože serpentiny jsou vyšněrovaný dost zostra. Jediný, co mě rozptylovalo, byly ovečky, který budete po cestě potkávat na každém kroku a jejichž zvonky mi připadaly krásně relaxační - je to takovej zdejší norskej ambient (šum vody a zvonky ovcí....)




Když jsme po dvou hodinách (konečně!) došli na parkoviště, byli jsme už docela vyšťavení - jenže tam to teprve všechno začínalo. Sympatickej pán v reflexní vestě, co pracoval na tom parkovišti a s každým se okamžitě dal přátelsky do řeči, se nás hned ptal "Where is your car?" Odvětili jsme mu, že jsme přišli pěšky. Uznale nám začal tleskat a utrousil něco jako "Wow" a "Bravo!" :D Nebyli jsme sami, kdo šel pěšky, ale moc nás teda nebylo. 



Než jsme vyšli, uvařili jsme si čaj a oběd.

A pak to přišlo... Odhodlaně jsme vyrazili a cedule nám ukazovaly, že nás čeká dalších 6 kilometrů. To mi přišlo v pohodě. Ovšem tento "bude to v pohodě" pocit mě přešel okamžitě, když jsem zaregistrovala na jedné turistické mapě PO JAKÉ "CESTĚ" těch 6 kilometrů půjdeme :D


Z přístavu totiž vyšlapete 640 metrů k parkovišti Øygardstøl, od tam pokračujete do 825 m.n.m. na horu Litle Stordalen, pak dolů, pak zpět na další horu "jenom" Stordalen (takže logicky ještě vyšší :D), pak zase dolů a pak KONEČNĚ na nejvyšší Kjerag ve výšce 1020 m.n.m, kde se nachází cíl vaší cesty - Kjeragbolten. #tochces #nopainnogain a tak dále :D

Vzpomněla jsem si na ta slova "up and down and up and down", co říkal pán, co nás svezl autem do Forsand.... 


Ovšem nejde jen o "cestu" a la "horská dráha". Jde taky o to, po čem to vlastně jdete! Proto jsem taky slovo "cesta", dala vždy do uvozovek... Ale je to relativní, Martin tam pobíhal jak kamzík a žádný řetězy k držení skoro ani nevyužil... Pokud se nebojíte výšek a máte slabší pud sebezáchovy, než já (což má pravděpodobně tak 70% lidí na této planetě, včetně malých devítiletých dětí, který to šplhaly jak kdyby šlo o průlezky někde v parku), bude to pro vás asi celkem v pohodě...



Když jdete TAM, tak do kopce lezete po prudkých skalách, kde by nejeden (hm, já...) dostal závrať. (I když často jsem nebyla sama, kdo se třásl strachy) Sice jsem se kolikrát bála víc, než kdejaký dítě, co tam lezlo (trapas, Terezo...), objektivně to ale fakt nebezpečný bylo. Samozřejmě - nejste blbci a nepustíte se, když šplháte do prudké skály, jdete opatrně, neděláte kraviny, držíte se řetězů. Jenže kdyby vám blbě podklouzla noha a začali byste se koulet dolů, asi by to nedopadlo dobře... Nejenom, že šplháte v dosti metrech nad mořem, ale i ty skaliska a šutry, po kterých lezete, jsou samy o sobě vysoký a všude kolem jsou skály. (A zábrany nikde)

Martin říkal, že se zde nikomu nemůže nic stát. Já si teda myslím, že při troše smůly teda klidně může... A pravděpodobnost je větší, než na Preikestolenu. O dost větší.



No, každopádně nahoru se jde tak, že většinu cesty šplháte po řetězech.

Dolů se šlo většinou docela fajn, po kamenných schodech. 

Po cestě zpět se to obrátilo, takže jste šli pořád do schodů, ale dolů jste opět museli po řetězech. 

Cesta tam mi přišla mnohem děsivější, protože máte tu výšku "za zády", když šplháte po těch řetězech. A to teda nebylo nic moc pro mě. 



Příroda kolem byla ovšem dechberoucí... Neokoukatelná... Prostě se na každém kroku zkrátka musíte zastavit a v klidu se rozhlédnout a "pokochat se", jinak to nejde :) Tohle člověk nevidí jen tak. Byli jsme unešení, ba skoro až dojatí tím, jak bylo všude kolem nás nádherně. Ale to se nedá popsat, to se musí vidět!



A všude byly opět ovečky. A když nebyly vidět, byly minimálně slyšet... Moc nechápu, jak můžou být tak rozlezlý po tak těžce přístupných horách. Jak je ti lidi pak nahání a kontrolujou?

Po cestě jsme si ještě jednou uvařili. (Protože proč ne? Nenažranci...) 



Ať už po cestě na Kjeragbolten budete jakkoliv trpět, nadávat, nemoct a bát se, že spadnete a skutálíte se z tisíc metrů nad mořem až dolů k přístavu (:D), nebo budete mít obavy, že tenhle trek nepřežijete (nebojte, když jsem to přežila já, tak to musí přežít už fakt každej - i když to tak občas nevypadá :D) tak si pořád dokola opakujte má slova, že to STOJÍ DOOPRAVDY ZA TO! 



Zadařilo se a my konečně živí a zdraví došli k "tomu zaseklýmu šutru" a já se tak moc těšila, až si na něm udělám další #sakratojealevejška fotku. Takovou tu, kterou mají všichni a nad kterou jsem vždycky tolik žasla...

No, JENŽE.... 

Podobné články...

0 komentářů

.