Cesta na Kjeragbolten | ...and down

9/26/2017


Když bylo to "naše" Norsko ještě ve stádiu snění a takovýho toho "chtěla bych", "třeba jednou", "možná někdy", "až...", tak jsem trávila opravdu hodně času na internetu a hltala jsem cestovatelské články na blozích, fotky na instagramu a pinterestu a přemýšlela o tom, jaký to Norsko asi ve skutečnosti je. Fotky totiž občas pěkně klamou. Samozřejmě, že všem fotografiím a článkům vévodila trojice "Preikestolen - Trolltunga - Kjeragbolten". No a Kjeragbolten mi ze všeho připadal asi nejmíň "krkolomnej" a spíš jsem si dovedla představit, že dostanu závrať, až budu stát na okraji Preikestolenu a nebo na Trolltunze, protože tahle místa mi přišla jako opravdickej adrenalin.


Myslela jsem si totiž - a doopravdy nevím, jak jsem na to přišla - že Kjeragbolten je jenom optickej klam. Že pod tím balvanem je normálně zem a ta propast je až dál. A že když posunete objektiv výš, aby nebyla vidět ta zem, tak to vypadá, že stojíte přímo nad propastí... 



Zkrátka jsem si myslela, že je to jako ty oblíbený turistický fotografický šprýmy - že se opíráte o Šikmou věž v Pise, držíte na dlani Eiffelovku, nebo Cheopsovu pyramidu v Gíze...

Není to tak.

To by totiž nebylo Norsko... ;-)


Skutečně stojíte na kameni o ploše zhruba 150 x 150 centimetrů a pod vámi je 1000 metrů. 
Ano...TISÍC
Kilometr.
Kilometrová propast přímo pod vámi.
Masakr!!


Myslela jsem si, že fotku z Kjeragboltenu mají všichni, ale na místě jsem zjistila, že spousta lidí si tam vůbec netroufne. Prostě přijdou blíž k tomu balvanu, uvědomí si, že se sakra spletli (jako já) a že jim ten hazard za ohranou turistickou fotku nestojí.

Naopak jsem obdivovala jednu blondýnku, jejíž přítel si tam netroufl a která si na ten balvan dokonce i sedla do tureckýho sedu a asi pět minut se zasněně rozhlížela kolem, jako by NIC. Někteří blázni se tam fotí i ve skupinkách, nebo tam dělají stojky, či jiný akrobatický kousky.

....and the Darwin Award goes to...


Nechápu to.
Kdyby někdo nevěděl, co je to Darwinova cena, tak definicí je "ironické ocenění pro lidi, kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobem.“
Myslím, že by to v tomto případě docela sedělo...


Když jsme k tomu "zaseklýmu šutru" konečně došli, řekla jsem Martinovi, ať tam jde první, že ho vyfotím... Takže jsem nějakou dobu stála celkem daleko a pořád jsem si myslela, že je to "jenom jako".

Tak šel. Vlezl na něj, zapózoval, pak se nervózně rozhlížel kolem s rukama v pase a šel rychle pryč. Když přišel zpět ke mně, hned jsem se ptala "Tak co? Je to nějaký hrozný, nebo se to dá?" a on na to "No, však uvidíš sama, běž se tam podívat."

Tu podprahovou zprávu, kterou mi poslal formou "takovýho toho divnýho tónu v hlase", jsem přijala naprosto zřetelně. Ta zpráva zněla : "Tery, až to uvidíš, tak se z toho pos....reš." (Pardon, ale znám Martina a on by si servítky nebral :D) 

Ten šutr je malinkej a vede k němu taková pidi cestička kolem skalní stěny (jediný, čeho se můžete chytit, je takový malý kovový očko přibitý k té stěně) a hned vedle té cestičky je...no...prostě tak trošku kilometrová propast, do které když spadnete, překonáte převýšení z tisíce rovnou na nulu. Dole je totiž skalnatý pobřeží.


Jau. Nechci na to vůbec myslet. Dělá se mi zle.

Takže jsem zklamaně poprosila Martina, aby mi udělal aspoň fotky, jak stojím na kraji toho kilometrovýho sešupu. To už jsem zmákla i na Preikestolenu, tak proč ne teď. No, jenže tohle je ještě o 500 metrů výš... :D Jak jsem tam tak stála a čekala, až mě M. blejskne, měla jsem pocit, že letím. Fakticky to ve mě evokovalo pocit, že nemám pevnou zem pod nohama. Před vámi nic, jenom brutální výhled do výšin, kde už ani ptáci nelítaj. 

Prostě masakrální masakr všech masakrů. 

Dělalo se mi zle i tam...


Martin mi říkal, že z výšek strach moc nemá. Však ještě aby jo, když chodí lézt na horolezeckou stěnu. Ale přiznal se, že mu to tam fakt nedělalo dobře. A když ON tohle řekne, tak já bych tam sebou sekla a byl by se mnou ámen.

Nicméně smutným faktem je to, že já mám závrať i na malým žebříku při trhání třešní...


Tak jsme to tam ještě trošku pofotili a šli zase nazpět. Tou šestikilometrovou cestou "up and down, up and down", došli úplně vyšťavení na parkoviště, dali si jídlo a pak se vydali tou klikatou silnicí zpět "domů", do našeho základního táboru. Dalších 6 km. Večer jsme se šli ještě projít k přístavu, zamávali jsme tuleňům a pak šli spát. Ráno už bylo na čase opustit tu nádhernou norskou přírodu a vydat se zpět do města. Do Stavangeru! :)

Tady ještě pár fotek z cesty dolů, abyste měli představu, jaká to je "cesta" :D

Sice krásná, ale občas trochu na palici...



A když jsme byli už skoro dole u moře - tak, že už jsme dokonce byli schopni z té výšky vidět i náš stan - chvilku jsme na sebe nechali působit tu nádheru zapadajícího slunce a fjordu zalitýho světlem... Škoda, že to nejde moc dobře vyfotit. Bylo to nádherný...




Mějte se krásně a užívejte podzim!

T. 

Čtěte dále v této kategorii...

0 komentářů

Nejčtenější články

Subscribe