21.12.17

Zimní slunovrat


21.12 2017 / 17:28

Nejdelší noc a nejkratší den v roce.
Začíná astronomická zima.
Slunce je nejníže nad obzorem.
Se Zimním slunovratem se už od pradávna pojí svátky připadající na toto období - pohanské Yule, na jehož základech vznikly křesťanské Vánoce.

30.11.17

Poslední podzimní...

Nakupily se mi fotky, které bych tady na blogu ráda měla, když už tu mám ten štítek "z přírody". Ten mám totiž ze všech štítků (mimo cestování) snad úplně nejradši :) Ale psát nemám o čem. A syslit si ty fotky? Na kdy? Přece je nebudu dávat na blog v lednu? To už zas budu mít úplně jiný! Ty mrazivý, se sněhem :) (teda, doufám...)

28.11.17

Vražda v Orient expresu, návrat klasiky na filmové plátno

A u filmu ještě pro tentokrát zůstaneme...

Článek opět obsahuje odkazy na csfd.cz, nebo na youtube.com ;-) 

Nedávno jsme se s Martinem koukali na marvelovský film Doctor Strange. Oba máme rádi Benedicta Cumberbatche (Wimbledona Tennismatche, ehm...) a obdivujeme jeho hraní. (Hlavně teda díky Sherlockovi) A řeknu vám, něco jsem si při sledování tohoto filmu uvědomila a je to podle mě docela zajímavý, se nad tím zamyslet... 

1) Jsou filmy, který mají nějakou myšlenku, poselství a inteligentní děj a všechno je navíc dokresleno všemi těmi pompézními efekty, kroutícími se mosty, monstrózními výbuchy, cestování červí dírou a já nevím, čím vším. Pro mě je takovej film třeba Avatar, nebo Interstellar.

2) Pak jsou filmy, který jsou samy o sobě tak trošku plytký a tak trošku o ničem, ale diváci je milují právě pro ty dech beroucí efekty, při kterých má člověk pomalu podezření, že mu někdo nayspal do čaje LSD. Tak přesně tento pocit jsem měla u Thor:Ragnarok i u Doctora Strange. Ne, že by se mi ten film nelíbil, ale prostě nebýt těch efektů, tak z toho filmu nic moc nezbude. Celý to na těch efektech zkrátka stojí.

3) A pak jsou filmy, jejichž příběh, myšlenka a hlavně děj, jsou vymyšlený s takovým důvtipem, že absolutně VŮBEC žádný efekty nepotřebují a i tak při sledování takového filmu zažijete ten "WOW" pocit. Tohle se týká dramat a příběhů, který budou perfektně fungovat i na divadelním prkně s naprosto obyčejnými rekvizitami. A když se pak taková věc zfilmuje, přidá se soundtrack, pěknej vizuál na dotrhnutí nálady a atmosféry, vznikne něco moc a moc kvalitního... A to je pro mě třeba Anna Karenina od Joe Wrighta a nebo právě Vražda v Orient expresu..

(Neříkám, že je něco z toho lepší, nebo horší. Je to prostě jiný...)

12.11.17

Rozhled z Rocca Calascio


Nebude vám vadit, když občas postnu nějaký mini video? :) Nečekejte ode mě žádný vlogy, na to já moc nejsem a asi ani nikdy nebudu.

11.11.17

Dnes o univerzální knize pro každého, aneb Ukaž, co děláš!

A je to zase tady. Ten stále dokola se opakující scénář s nerozhodným žmouláním knížky v rukou, schovávajíc se kdesi za vysokým regálem v knihkupectví. "Ale tak, potřebuju ji nutně?" , nebo "Bude mi to k něčemu?", a taky "Terezo, radši si kup nějakou jinou. Co třeba tu kuchařku? Tu alespoň reálně využiješ." (No...:D) Nejvíc tohle zažívám s knížkami ze sekce "osobní rozvoj". Už jsem to zde jednou psala. Jsem vůči těmto titulům trošku skeptická...

No, ale jak jinak? Skoro vždycky vyhraje ta Tereza Zvědavá, nebo - a ještě hůř - Tereza Zachtivá (ne, netrpím schizofrenií...jenom se snažím být vtipná) a nakonec odcházím z knihkupectví s taškou jak s touto žlutou, tak s tou kuchařkou a nesu si tam ještě jednu další...

Knihomol. Po tátovi. 
Těší mě.


06.11.17

Óda na šlehačku, aneb TerezaInOslo je dnes In Brno!


Už dobrých pět minut nervozně přešlapuju "na Čáře" a dopíjím už dávno vychladlý kafe. Přímo naproti mně je knihkupectví, z jehož výlohy se na mě šibalsky usmívá Terezka z obřího plakátu.

"Autogramiáda Terezy Salte ke knize Šlehačková oblaka. Pondělí 6.11. od 17:00"

"Tak jo, to už stačí. Jdu.", štěknu sama na sebe někde v hlavě a vyhazuju kelímek i se zbytkem toho nedobrýho kafe do koše. 

03.11.17

Veselý kopec | Zpět do doby minulé

Stojíme s Martinem uprostřed davu v jednom brněnském divadle a snažíme se urvat si pro sebe alespoň kousíček místa k dopití suchého martini a piva. To nebezpečí, že do mě někdo omylem drcne a já si to sladký pití vyliju do výstřihu, mě celkem znervózňuje a tak se kolem sebe pořád ostražitě rozhlížím. Monitoruju každého, kdo se kolem mě jen mihne. Čekáme totiž na jazzový koncert jednoho brněnského big bandu, který by kromě aranžmá skladeb od Herbieho Hancocka měl zahrát i kousky, které se zrodily před více, než sto lety v New Orleans a které představují prvopočátek jazzu. Pokukuju kolem sebe a opatrně usrkávám ze skleničky. A jako vždy, zajímají mě všichni okolo. Co má kdo na sobě? Jak se kdo tváří? Kdo se s kým baví? Často přemýšlím dokonce i nad tím, co asi ten a ta dělají za povolání a jaký asi mají život. Vím, že je to ulítlý (#atzijestalking), ale baví mě to a nemůžu si pomoct. A pak přijde ten moment. Ten, který mi jako lusknutím prstu vnukne nápad na článek, který momentálně čtete. Ani už nevím, o čem jsme se s Martinem zrovna bavili, ale vím jistě, že jsme to nedořešili, protože v tu ránu jsme se oba zasekli a koukali se zaujetím ke schodišti...


26.10.17

Čtvrteční zubařské okénko


Lepší úvodní fotku nemám, jelikož si nepřijdu ještě dostatečně (= vůbec) profesionální na to, abych mohla veřejně šířit fotky v chirurgickém mundůru s rouškou, kde VYPADÁM neskutečně nabušeně, jako bych byla minimálně ženský provedení Marka Sloana z Grey's Anatomy. Tato fotka s pivem po zkoušce z chirurgie mnohem líp vykresluje moje momentální chirurgické (zatím ještě studentské a absolutně amatérské) "já".


V jedné ruce držím křečovitě hák z chirurgické oceli, kterým se už dobrou půl hodinu snažím nehybně odtahovat pacientčinu tvář, respektive měkký tkáně kolem čelistní kosti (kost šíleně klouže a když po ní ten hák třeba i jen trošilinku jezdí, tvář potom natíká a dost to po odeznění anestezie bolí), zatím co Martin si chystá šití na extrakční ránu po retinované osmičce a pekelně se při tom soustředí. V druhé ruce držím zároveň savku i s nůžkama a přemýšlím, jak dlouho mi asi ještě bude trvat, než se naučím střídat tyhle dvě věci bez použití druhé ruky. Rychle, elegantně, zkrátka tak, aby to šlo jak po másle a nikdo to v té hbitosti ani nezaregistroval. (Asi jako když připomenu Martinovi, aby vyčistil ránu exkochleační lžičkou, a on mi na to řekne "Však jo, už jsem to udělal"...) 

23.10.17

Honem ven, než stromy dotáhnou ten striptýz!


Navlíkla jsem bílej pletenej svetr, hodila foťák do tašky (tentokrát dokonce i s paměťovkou), zašpuntovala uši, pustila Nicka Cavea & The Bad Seeds a vyrazila do té pestrobarevné a příjemně pošmourné nádhery. Chyběl mi už jen termo hrnek s čajem, ale to už by bylo příliš moc dokonalý!

21.10.17

Stavanger | Procházka městem vol. 1

Pohádkový zámek Žleby


Našla jsem ve složce "koncepty" zahrabaný článek ještě z léta, který jsem z nějakého záhadného důvodu zapomněla publikovat. Když jsme byli na výletě v Kutné Hoře a okolí, viděli jsme kromě Kačiny i zámek Žleby. Absolutně nechápu, jak jsem na něj mohla zapomenout, když jsem z něj byla tolik nadšená :-)

13.10.17

Hora mezi námi | Opravdu těžká recenze...


Už jsem viděla hodně rozporuplných filmů. Tento je ale echt rozporuplný. Sama doteď nevím, co si o něm myslet. Sama nad ním celý den přemýšlím a pohrávám si s myšlenkou, že to nebylo nic moc, kdežto pak si zas říkám, že to bylo super. Co teď? Jde vůbec v takovým rozpoložení napsat objektivní recenzi, jakože takovou tu opravdickou recenzi, která popíše film takovým způsobem, jako by to byla anatomická pitva? Střih, hudba, zápletka, výběr herců, režie, scénář, kostýmy, dramaturgie,...

12.10.17

Norové a počasí


"Det finnes ikke dårlig vær, bare dårlige klær"

10.10.17

Poslední aristokratka | Kniha, která se čte sama, i když je vlastně tak trochu o ničem


Dlouho tu už nebyla recenze na žádnou knížku! Bohužel to není tím, že bych nestíhala psát. Spíš nestíhám číst, což mě mrzí ještě víc, než to psaní. Jediný, co jsem za léto přečetla, byla tahle JEDINÁ knížka, plus (no, jak jinak) několik skript do školy... (A jednu knížku jsem nedočetla, protože to už na mě bylo "moc". O tom zase jindy.) 

07.10.17

Naše české doma


Jednou se mě můj kamarád z Francie zeptal, jestli je Česká republika hezká. 
„Ovšem,“ odpověděla jsem bez váhání. Copak bych mohla odpovědět jinak?
A on se zeptal: „A co je u vás hezkého?“

Říjnová zlatá hodina


Ráda bych sem jako "podkres" hodila odkaz na nějakou krásnou melancholickou skladbu, která by tu podzimní náladu tohoto článku víc podtrhla a zvýraznila, jenže bohužel - sedím si tak doma, nalakovala jsem si nehty na tmavě fialovou (v nemocnici lak mít nemůžeme a vždycky, když nám skončí výuka na klinice, mám hrozný nutkání si alespoň na víkend z recese nalakovat nehty :D) , na hlavě mám obří sluchátka a poslouchám Black Sabbath (před pár dny si někdo v bytě nad námi pouštěl "Iron Man" a mně to dunění baskytary a bubnů tak nakazilo, že si teď BS občas pouštím :D) a až publikuju tento článek, půjdu si asi pustit další díl Peaky Blinders :D Tolik o podzimní melancholii....

29.09.17

Sv. Václav? Piknik a burčák na Jižní Moravě.


Babí léto na jižní Moravě. Burčák. Vinice. Zrající hloh a vykvetlý chmel. Pálava. Staročeská architektura, vesničky a vesničani provozující na dvorcích burčákovou alchymii. Dechovka znějící z rozvalených oken. Babička v květovaným šátku vysedávající na lavičce před domem.
A to moravský "Počké, už du!"
Já vám nevím. Tohle nikde jinde na světě prostě nemaj!
Jižní Morava je unikát a já jsem nadosmrti hrdá, že jsem (su!) z Moravy!
  (sice ne uplně z té jiho-jižní, nýbrž z Hané, ale co je kemu po tem...)

05.09.17

Kalithea. Lázně, kde se koupal už Hippokratés



Lázně Kalithea jsou rozhodně místem, které stojí za to navštívit. Původně se mi tam moc nechtělo. Za prvé jsme je pořád nemohli najít - pořád jsme je nějak míjeli, i když jsme jeli podle mapky - a za druhé bylo úmorné vedro a já prahla spíš po koupání v moři, než po nějaké turistice... Ale nakonec to fakt stálo za to, protože to bylo opět jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsem viděla!

04.09.17

O nejmodřejší modré


Uteklo to zase jako voda. Je tu září! Venku se jisto jistě začíná roztáčet barevný a chladný podzim, nicméně já se ještě nějakou dobu povezu na té svěží letní rozdováděné vlně... Pravda je, že "v hlavě" už mám podzim. Na blogu ale bude ještě pár dní to nejlétovatější léto, čtyřicítky na sluníčku, třicítky ve stínu, zpocený tváře, zvuky buzuki, chuť tzatziki, vůně ibišků a modromodrý moře! 

03.09.17

Údolí motýlů a hrad Monolitos


Zajeli jsme se podívat i do Údolí motýlů (Petaloúdes). Tohle místo leží asi 20 kilometrů jižně od města Rhodos. Je to 5 kilometrů dlouhé údolí, jehož centrem je řeka, která údajně nikdy nevysychá. Od července do září se tu množí motýli a jsou jich tu opravdu MRAKY. Mně spíš připomínali nějaké můry, než motýly. Jak tvarem, tak barvami. Když měli křídla složená, byli černožlutí a když letěli, křídla byla červená. Seděli v neskutečném množství po stromech, po skalách a samozřejmě se i tady našla hrstka IDIOTŮ (nutno podotknout, že z Ruska), kteří ve snaze vyfotit si motýly za letu stříkali po sedících hejnech proudy vody z PET lahví... :-/

21.08.17

Město Rhodos | Středověk na dlani a záhada Rhódského kolosu



Hlavní město Rhodos. Opět jsme se tam dostali autobusem za pár eur a trošku se smáli pod fousy těm, kteří byli ochotni dát dvacku za hromadný výlet. 

18.08.17

Lindos | Starověký chrám, dechberoucí výhledy a ráj oslíků


Druhý den jsme celý strávili vyvalení na pláži s knížkou v ruce (já) a potápěním (Marťas). Protože na Rhodos přijel zarostlej jako správnej horal z Vysočiny, netěsnily mu brýle na potápění. Takže se oholil - nikoliv strojkem (na strniště), ale žiletkou - takže vypadal jako úplný pískle :D A protože jsme první den pojali TĚŽCE relaxačně, nemám žádné fotky. 

Nicméně jsme už pomalu začali plánovat naši poznávačku...

Třetí den se jelo na jedno ze dvou nejnavštěvovanějších míst Rhodosu - město Lindos.

16.08.17

Dunkirk, filmová událost roku


Včera jsem měla volné odpoledne a tak jsem si zašla do kina. Nutno podotknout, že zajít si občas "jen tak" sama do kina, není vůbec špatnej pocit!

A nutno dodat, že tento film je stvořený pro kino. Tam vynikne dokonale. V televizi nebo na počítači by mě to skoro až vyloženě nebavilo. Jděte na něj do kina - nebo se na něj nekoukejte vůbec.

Chris Nolan se po třech letech vrací na plátno a rozhodl se, že celému světu předvede, jak dosáhl takového režiserského levelu, že už si může točit filmy úplně podle sebe a jak se mu zlíbí, aniž by hleděl na nějaká pravidla a zaběhlé postupy - "jak natočit divácky úspěšný výdělečný film". Nolan se prostě tentokrát doslova utrhl z řetězu. Takový film tu ještě nikdy nebyl. Je to vyloženě "autorský film" - skoro až umělecké dílo. Ne, beru zpět. Tohle JE umělecké dílo. Vizuál, kompozice, střih. Dokonale precizní, ačkoliv ne moc "líbivé". Jednou se o tomto snímku budou na filmových školách psát rozsáhlé slohové práce - tím jsem si jistá.

13.08.17

První dojmy z ostrova Rhodos



Na našich deset dní v Řecku jsem se těšila jako malá už asi od půlky května. Měli jsme jasno v tom, že chceme na ostrov Rhodos. Mí rodiče tam byli vloni a mamka snad ještě nikdy nebyla z žádné dovolené tak moc nadšená... Strávila jsem hodiny a hodiny na googlu, abych si zjistila co nejvíc o jednotlivých střediscích, plážích a hotelech, protože jsem měla docela vítr z toho, že člověk vrazí tolik peněz do něčeho, co nebude "nic moc". Jak už jsem psala někde tady na blogu - "zklamání je jedna z nejsmutnějších věcí na světě"... Středisek je na Rhodosu šíleně moc a člověk, který nemá přehled, může šlápnout vedle. Například střediska na západním pobřeží bych rozhodně nedoporučovala. Tahle strana ostrova je dokonalá divočina, pláže jsou tu vesměs divoké a pro veškeré výlety za kulturou byste museli napříč ostrovem. A to není úplně "šup sem, šup tam" cesta :D 

12.08.17

Kačina | Zámek jako vystřižený z Pýchy a předsudku


Zrovna včera jsem se dívala na Pýchu a předsudek. Bylo už čtvrt na tři ráno a já nemohla spát. Ten film miluju. Ne ani tak kvůli jeho ději, ale kvůli té atmosféře a vizuálu. Hrozně se mi líbí anglický venkov, příroda, staré "ošuntělé" venkovské interiéry z 18. století a ještě krásnější interiéry tehdy ještě zabydlených zámeckých sídel :) Vše v kombinaci s krásnou klavírní hudbou od mého oblíbence Daria Marianelli

No a pan Darcy, o tom snad ani nemusím psát!

Víkend v Kutné Hoře


Bylo čtvrteční odpoledne a já totálně vyšťavená po probdělé noci sedám do auta... Mám úspěšně za sebou poslední zkoušku tohoto semestru, a vlastně i tohoto ŠÍLENÉHO ročníku (= konec studijního maratonu, který trvá už od půlky října! FUJ) a odjíždím s našima a bráchem na náš - už tradiční - třídenní výlet "někam po České republice". Vloni to byly jižní Čechy, tentokrát je naším cílem Kutná Hora a okolí. Jako rodina se celoročně docela míjíme a tak jsou tyhle tři dny časem, kdy můžeme být fakt spolu a je to hrozně fajn... Jsem hrozně unavená, ale extrémně šťastná. Užívám si už dokonce jen ten jednoduchej a prostej fakt, že "jedu autem někam pryč a koukám z okna ven na krajinu, aniž bych u toho musela mít stres a myslet na starosti". Uvolnění, klid, pohoda, spokojenost, svoboda a volnost. Navíc cestou pršelo a bylo to ohromně uklidňující... Na výlety po ČR se vždycky hrozně těším. Miluju poznávání našich měst... Ale v tomto případě bych byla happy i kdybych se šla jen projít k našemu vesnickýmu zámku kilometr od domu... :) A zde je pár zajímavých míst z Kutné hory, která mě mimochodem nadchla!

20.07.17

The Circle | Totalita převlečená za demokracii plnou duhy a jednorožců


The Circle je film, který využívá Orwellovskou tématiku Velkého bratra převlečenou v novodobém modernějším kabátě ušitém z dnešních sociálních sítí. 

17.07.17

Dilema u konce. Nakonec fakt jedeme!


Svůj první výlet do Norska jsem si vždycky představovala jako takovej ten klasickej eurovíkend v Oslu, s kafíčkováním, touláním se po městě a s nějakým tím hikem do hor navíc. Počítala jsem tak nějak vnitřně s tím, že se bude hodně času trávit v přírodě a venku, ale vždycky jsem si malovala každodenní návrat do pevnýho výchozího bodu, kde by se uvařilo, pohodlně vyspalo, a tak...

16.07.17

Trekking a stanování v Norsku?

Preikestolen

Včera jsme šli s Martinem na večeři a při čekání na jídlo jsme probírali, co s jeho zbývající dovolenou. Nakonec jsme se po vášnivých debatách nad klasickým euro víkendem v Londýně a Barceloně nějak upnuli na trekking a stanování - čili trošku "drsnější" cestování. Mně se tohle líbí hodně moc, ale jsem na to dostatečně psychicky a fyzicky připravená? Ono je rozdíl jet stanovat na víkend do Beskyd a je rozdíl strávit pod stanem TÝDEN V NORSKU! Může z toho být "TO životní dobrodružství", po kterém všichni toužíme, ale nemáme na něj odvahu...a taky to může být solidní průšvih (mrznout v noci ve stanu, dostat angínu, být na nervy z toho, že se osprchuju až doma?!) Mám šanci tohle vůbec zvládnout? Jako jo, za tu dobu, co jsem s Martinem, jsem se hodně otrkala, ale tohle je docela vostrý...

12.07.17

Do kopce



Radost z bytí. To je, oč tu běží...

I když jste na sebe naštvaní, že málem umřete při šlapání do docela pidi kopce. A to mě o víkendu čeká tůra v horách... :-D

"Mini výšlap" s převýšením 200 metrů / do 500 m.n.m./  ( takže nic :D) s bráchem ;-)

Ale ten výhled :) Je fajn mít takovou krásu hned za domem. Jeden z důvodů, proč nemám v plánu zůstávat v Brně.