Aňa a její Post Scriptum

by - 7/21/2016


Řeknu vám to upřímně hned na začátku. Nemám tyhle druhy knížek moc ráda. Netuším kde, kdy a proč se mi tento psychický odpor a zásek vytvořil, nicméně mám podezření, že to bylo někdy ve chvíli, kdy se mi při čtení Šťastné knihy Báry Šťastné začaly ježit hrůzou vlasy na hlavě a pomalu jsem upadala do deprese. (Odpusťte mi, vím, že Báru má hodně lidí rádo...nic proti, vážně) Kafe a cigárko jsem v knihkupectvích míjela obloukem o poloměru minimálně pěti metrů. (Taky mi odpusťte :D ) Ale to neřešte, já jsem často skeptická, ale nakonec dost často uznávám, že jsem danou věc podcenila. Ale ono je vždy lepší nechat se příjemně překvapit, než zklamat! :)


Teď se asi ptáte, proč teda vlastně píšu recenzi o jedné z přesně těchto mnou nenáviděných knih? Nejvíc profláklá, cenou Magnesia Litera oceněná, všude vychvalovaná, ve všech výlohách vystavená, ve všech novinách, časopisech a webovkách recenzovaná - AŇA. PéEs. Opět k vám budu upřímná. Já si ji kupovat nechtěla. Už jen proto, že byla prostě úplně všude...a to mě vždycky odradí. Ale měla jsem jednoho dne jet do Žďáru. Martin mě předem upozornil, že bude několik hodin zkoušet s kapelou a budu se muset nějak zabavit sama. Šla jsem tedy do knihkupectví... A ZASE BYLA VŠUDE. Aňa, Aňa, Aňa. A ty dvě písmenka... (A stejně, není to fakt ten premenstruační syndrom? ...no nevím) 

Je ale pravda, že už několikrát jsem úžasem vzdychala a slintala nad naprosto přenádherným provedením knihy. Ilustrace jsou opravdu ohromně krásné a tvrdý přebal s gumičkou a la "deníček" taky.


 Jsem slaboch. Nakonec jsem Aňi skočila na lep. Může za to hlavně estetická stránka knížky... A ano, byla jsem konec konců i dost zvědavá. Jak se můžu nechat tak zmanipulovat pár pěknýma obrázkama? Sbalila jsem si ji potupně v tom igelitovým pytlíku s logem onoho knihkupectví do tašky a vyrazila na vlak. Když pak nastala ta chvíle, kdy jsem si teda měla začít číst, přistoupila jsem k této knížce zcela otevřeně. (Snažila jsem se) Řekla jsem si, že jí prostě dám šanci.  (I když jsem k Ani nikdy velké sympatie neměla...) Hned na první stránce jsem se začala zlomyslně usmívat. "No jo, začíná to typicky. Otevřený okno, vánek, voňavý vzdoušek, postel, přemýšlení nad vlastním životem a romanticky se nadouvající záclonka". A pak jsem četla dál a dál a dál, hodiny ubíhaly a ubíhaly. Chvilkama jsem se smála, chvilkama jsem snila, chvilkama jsem dávala Ani za pravdu a občas jsem ji v duchu kárala za to, jak je pošetilá. (Ale zase na druhou stranu, kdykoliv se Aňa v knížce začala chovat pošetile, dala jasně najevo, že to moc dobře ví. A vlastně...kdo z nás se občas nechová pošetile?) 4 hodiny uplynuly jako lusknutím prstu a já dočítala poslední stránku. To už je konec? Já chci ještě...

Vážení, já ji dočetla doslova JEDNÍM DECHEM. A její obsah mi zůstal v hlavě ještě několik následujících dní...


Kniha je psaná ve formě článků. Každý článek se týká jednoho tématu a má pouze pár stránek. Nezačnete se nudit, protože Aňa vás jednoduše nenechá. Po pár stránkách naťukne zcela nové téma. Divila jsem se, jak moc odhalila v této knize sama sebe. Svou povahu, svou duši a to se vším všudy. I to negativní a ne příliš chvályhodné. Aňa prostě napsala upřímný deník o svém životě a to, prosím, nikoliv jako herečka, ale jako obyčejná žena... Žena, která nám jen tak zlehka vypráví o svém vztahu k matce, babičkám, dětem, mužích, jídlu, těhotenství, alkoholu, lásce, zklamání, radosti i smutku. Ani jednou jsem z Ani neměla pocit, že by se stavěla ke čtenáři vychloubačně, nadřazeně, povýšeně. Nikdy nebylo poznat, že by se snažila vypadat obdivuhodně a cool. Vždy působila upřímně, jako byste s ní seděli někde u kávy a znaly se už roky. Občas smutnila, občas se smála. Mluvila vážně i ironicky. A umí být i lehce cynická. A mně se to hrozně líbilo. Kniha nevnucuje žádné názory ani myšlenky. Nesnaží se napravovat, ba naopak odhaluje i to, že je normální v životě občas vypít příliš alkoholu, napsat nevhodnou zprávu svému ex a chovat se strašně trapně, nebo být k smíchu.  A to mi bylo hrozně sympatické...


Každá kapitolka je takový milý bonbónek, co pohladí po duši. Zkrátka potěší každou citlivou ženu... Pro drsňačky a cyničky asi nic moc čtení. Ale já jsem trošku melancholik a citlivka a Aňa mi je v hodně věcech docela blízká. Sice ji pořád neřadím mezi lidi, co mi "sedí", ale už se na ni dívám trochu jinak. Dívám se na ni jako na normální ženskou, která přemýšlí nad svým životem a sama nad sebou.  Je vnímavá. Nepovažuje se za superstar červeného koberce. Naopak několikrát napsala, že se tam často cítí dost nesvá... Tahle kniha je hodně lidská a upřímná. Určitě si ji zase někdy přečtu. A ráda.

Předsudky nejsou dobrá věc, ale přecejen je na nich něco pozitivního. Díky nim nás občas něco obrovsky mile překvapí...:-)

Podobné články...

0 komentářů

.