Mind the gap! Aneb jak jsme to v Londýně totálně projeli

by - 8/04/2015


Víte, co byla má poslední naprosto nesnesitelná frustrace?
Vystát mou mamku, která už svou frustraci neudržela a zhroutila se.
A z čeho?
Z londýnské veřejné dopravy.
Ale já ji chápu. Něco tak šíleně chaotickýho jsem ještě nikdy v životě neviděla.

Měla jsem špatný období. Všechny průšvihy, zklamání a stresy se nakupily tak moc, že se už fakt nevešly do mýho pomyslnýho poháru trpělivosti. Každý ví, že stresová situace se dá řešit jedině dvěma způsoby, přičemž oba dva zároveň provést nelze. FIGHT or FLIGHT. Bojuj a nebo uteč. Já jsem na nějaký boje už neměla energii a tak jsem se rozhodla všechno nechat za zády a odjet pryč. Naskytla se k tomu skvělá příležitost - naši se rozhodli, že pojedou na výlet do Londýna. A pořád mi říkali, ať jedu s nima, že aspoň přijdu na jiný myšlenky. Tak jsem jim na to kývla a za pár dní už s mírně neupřímným a vynuceným úsměvem nastupovala do fialovýho letadla od WizzAir.

Naši nejsou zvyklí cestovat bez cestovky. Vždy měli celou svou cestu nalajnovanou od odjezdu na letiště, až po vybalování kufru. Nikdy je nic nezaskočilo. Vše bylo pořád "v plánu". No, jenže jet si na vlastní pěst do Londýna, vláčet s sebou kufry a adresu hotelu mít napsanou na pomačkaným papírku, to už byl zcela jinej druh cestování. Začala jsem mít podezření, že mě vzali s sebou jen proto, že "ona už v Londýně byla, ona se zde vyzná". No jo, jenže už je to 6 let zpátky a jeli jsme se školou. Autobusem. Z metra jsem viděla jen nápis "UNDERGROUND". Nemýlila jsem se. Rozhodli se nechat všechno na mě. Nešťastné rozhodnutí.



Přistáli jsme, popadli kufry a já se za chvilku ocitám před šílenou mapou Londýna s ajfounem v ruce snažíc se chytit alespoň kousílíček internetu. Marně. GoogleMaps jsou super, ovšem bez internetu už ani tak moc ne. A ta mapka londýnských drah, zahrnujících metro, vlaky a autobusy, byla...prostě totally crazy. 

Nezbylo mi nic jinýho, než se toho iniciativně chopit. I přes to, že orientace na mapě je pro mě mnohem těžší, než se postavit na hlavu a moje organizační schopnosti se během vývoje mozku nějak zadrhly. Stála jsem před tou mapou, lovíc internet. Neulovila. Nenašla. Zavolala jsem kámošovi. Nahlásila mu adresu "Church road, xxyy". Nechala se od něj pomocí netu navést a ve společných silách naplánovala vysoce logisticky promyšlenou trasu metrem se všemi nutnými přestupy. Blbě. Teda prakticky dobře, ale bohužel se nejednalo o Church road ve WIMBLEDONU, ale v CRYSTAL PALACE! Nikdy nezapomenu na větu jednoho chlápka ve wimbledonském metru "You know, Church road is the most popular name of the street here in England! Good luck! Hope you will find the right one! Hahaha!" Ale to jsme všechno na našem příjezdovém nádraží Kings Cross samozřejmě ještě vůbec netušili a s úlevným šťastným světýlkem v očích se vydali směr Wimbledon! Pěkně to s náma zamávalo, když jsme zjistili, že se nacházíme na Church road S.W. London, přičemž se máme dostat na Church road S.E. London. (skoro 20 kiláků mimo) 

Takže znovu... Metro, vlak, luštění v těch šílených spojích. Northern line, District line, Circle line. Žlutá, zelená, žlutá. East Croydon....ne počkat! WEST Croydon! 

"Tam dojedeme metrem, ale tady musíme přesednout na vlak, protože tam už metro nejede. A až tam dojedeme, musíme přestoupit sem. A nebo můžeme jet metrem sem a dojít to pešky. A nebo pojedeme metrem sem, zde přestoupíme, pak tady a pak ten kousíček dojedeme vlakem už bez přestupu...  Počkat, je tady tahle žlutá čára jakože metro, nebo vlak? Co z toho je vlak a co metro? A proč se tady ta linka točí furt dokola?"

Máma se k večeru totálně nervově sesypala. Byla naštvaná a odmítala komunikovat. Do Londýna jsme přiletěli ve 2 odpoledne a už bylo 8 večer. A my jsme pořád bloudili. A pak se stalo něco šíleně paradoxního a absurdního. Mně to po těch hodinách chaosu začalo bavit. Jezdit si takhle po Londýně v emhádéčku jako úplnej blbec. To hned zapomenete na všechno, co vás trápí a prostě jen splynete s tou nekompromisní frustrující surovou přítomností. Začalo mi to připadat dobrodružný. A taky poučný. Víte, kolik my jsme toho projeli? Kolik názvů zastávek jsme se za tu dobu naučili? Příště, až sem pojedu, vyznám se v metru jako místní. (...a nebo taky ne.) Od dvou do desíti večer nám trvalo, než jsme si NAKONEC někde u Tulse Hill vzali Taxi. Mini cab. A jeli konečně tam, kam máme...  Měli jsme to udělat hned, ale nechtěli jsme to vzdát. Ach ta naše česká tvrdohlavá pseudo - hrdost! Proč to neudělat jednoduše, když to jde složitě? Ale řeknu vám, takhle se v londýnským metru neprohnal za jeden den snad ještě NIKDO. Pasuju se na kompletního metrovýho londýnskýho proježděnce. 


A to mamka ještě netušila, jakej problém pro nás bude zjistit, jak zde fungují jízdenky na vlaky, metro a autobusy. Že existuje něco jako OYSTER CARD. A že se dá sehnat pouze v obchodě s názvem FOOD & WINE! :) Kdepak, kartu na MHD na žádném nádraží neseženete. Tam už ji dávno musíte mít.

Ve Francii je všechno tak krásně elegantně a jednoduše vyřešený, vše je jasný jako facka i úplnýmu zelenáčovi, co tam přijel teprve před 15 minutama. Proč jsou ti britové tak švihlí? :D 

"Co taky čekat od národa, kterej má jako jedinej na světě potřebu jezdit v protisměru? " 
- by Mamněnka moja 

Podobné články...

0 komentářů

.